skip to main content
Byznys

Od formulí a Red Bullu k podnikání. Spoléhám se sám na sebe, říká Pavel Turek

3 minuty čtení

Nad přerodem z korporátního člověka v podnikatele se pro Forbes.cz zamýšlí jeden z nejúspěšnějších českých manažerů Pavel Turek, známý primárně pro své působení v F1 či Red Bull Air Race.

Dá se říct, že korporacemi jsem odkojen. Byl jsem nedlouho po škole, anglicky jsem tenkrát uměl spíš nevalně než dobře, když jsem se dostal do velkého mezinárodního světa v tabákové firmě Reemtsma, která byla součástí Tchiba a později Imperial Tobacco. Zničehonic jsem se musel zorientovat ve velkém světě a naučit se v něm fungovat.

Pomalu jsem se učil v tom korporátním světě existovat a hledal si své místo. Přišly formule a Red Bull, který po 30 letech fungování byl už také pěkně korporátní. S Red Bull Air Race jsme byli sice menší sportovní jednotka, ale zároveň součást té velké hry.

Třeba se to nemusí zdát, ale i sport je nadmíru korporátní prostředí. A formule 1 o to víc. Představte si ta nejvíc korporátní pravidla, směrnice a omezení, která dokážete. A vynásobte je deseti – máte formuli 1.

Je to svět, který se za posledních sedm dekád až neuvěřitelně zprofesionalizoval. Vše se plánuje na vteřinu. Televizní signál přebírá 150 televizí z celého světa – každý týden či dva je to stejné, stejný obsah, začátek přesně v týž okamžik. A je jedno, jestli jsou promotéři Číňané, Bahrajňané, nebo Australané.

Ostatně on i ten sportovní aspekt je ve sportu dost korporátní, nejen organizace nebo marketing. Týká se to výchovy sportovců od dětského věku, ale také pravidel – technických i sportovních.

Pavel Turek momentálně rozvíjí svůj projekt Automobilist, který vytváří a prodává obrazy zachycující jedinečné momenty motosportu. Do Automobilistu loni na podzim investoval i miliardář Karel Komárek.

Tohle všechno člověka nesmírně ovlivní. Když v takovém prostředí strávíte 20 let, (de)formuje vás to. Postupně to začnete přenášet i do svého vlastního světa, i soukromého. Já navíc od poloviny 90. let více či méně žiji v německy hovořícím prostředí – a bylo by nemístné si nalhávat, že místní kultura i způsob uvažování a jednání „domorodců“ s člověkem nic neudělají.

Kdybych žil v Itálii a pracoval pro Ferrari, bylo by to asi o dost jiné…

I v dobách, kdy jsem se zabýval formulemi nebo letadly kličkujícími mezi pylony, měl jsem vždy nějaký svůj vlastní byznys. Takže současný přerod v podnikatele pro mě není žádným zvratem, neměl jsem strach, že mě to zahubí. Od začátku jsem věděl, že myšlenka Automobilistu je tak velká a silná, že se zase nakonec vrátím do prostředí, z něhož jsem původně vzešel – k automobilismu a k formuli 1.

Co pro mě byla největší změna? V osobní rovině to, že od pondělí do pátku jsem v Praze a na rodinu, která zůstala v Salcburku, mám jen víkendy (pokud tedy zrovna neřádí koronavirus a nezamkne mě v Praze čtyři stovky kilometrů od domova s nevalnou vyhlídkou, že bych své nejbližší mohl v dohledné době zase vidět).

Reklama

Opět: není to převrat, už jsme to za ty roky, co jsme s manželkou spolu, zažili mnohokrát – byly doby, kdy jsem přes 40 víkendů z roku trávil prací a mimo domov. Ale jako určitou oběť to vnímám, to ano.

Z profesního hlediska je největší změnou nebývalá dávka odpovědnosti. Jasně, míval jsem na starosti rozpočty s pěknou řádkou nul na konci, vždy jsem ale také měl svého šéfa. Někoho, kdo mě řídil. Nebo alespoň usměrňoval.

Teď hodně silně pociťuji, že se v podstatě nemohu spolehnout na nikoho kromě sebe. Mám kolem sebe spoustu lidí, rozhodujeme se společně, ale ve finále je to na mně. Tu tíhu odpovědnosti vnímám – za to, abychom uspěli a došli do cíle, za své zaměstnance nebo za to, jak nás vnímají na druhé straně, u automobilek.

Jsem přesvědčený, že obrovská změna to je i pro všechny mé kolegy. Sedíme sice v krásném, industriálním a kreativním prostředí, všude kolem nás visí jedinečné obrazy, ale jako firma jsme až neskutečně regulovaní (je to dáno striktními licenčními smlouvami například s týmy F1 nebo se samotnou organizací F1). Víc, než si umíte představit.

Je to všechno hodně křehké a já si uvědomuji, jak důležité je, abych to svými korporátními návyky nezničil. Nesmím vystrašit své kolegy – jsou to často výsostní specialisté, kteří byli zvyklí pracovat v malých kolektivech.

A najednou přijde mašinerie, komunikace, procesy.

Aktuální vydání magazínu

Přemýšlím o tom, jak to nastavit, aby Automobilist nezačal trpět typickými korporátními neduhy. Jak se dopředu připravit na růst, pokud se nám bude dařit přibližovat se velkým cílům, které jsme si vytyčili.

Myslím, že velkou roli v tom hrají pravidla, věc přejatá z velkých soukolí – která ale fungují i v malých týmech. Je dobré mít pravidla, z nichž se dělají výjimky, nikoli mít firmu nastavenou rozvolněně a bez mantinelů.

A já jsem připraven těch výjimek dělat víc a častěji. Věřím, že tak dokážeme uspět. Neutrhnout si jako česká firma ostudu ve světě.

Reklama
Reklama
Reklama