Aktuální vydání magazínu Forbes

Od snu na olympiádu. Příběh Čecha, který se dostal do nejvyššího managementu her

Pošli to dál
Toto je příběh odvážného snu, ze kterého se však Lukáš Matys dosud neprobudil a který dál roste do ambiciózních dimenzí. Jednoho dne se rozhodl: Chci pracovat na olympiádě. Poslal přihlášku, uspěl v konkurzu a v Londýně 2012 jako první Čech získal místo v nejvyšším managementu her – coby technický manažer řídil soutěže rychlostních kanoistů. Že se jeho práce líbila, vybrali ho pak i do organizačního výboru Her Britského společenství v Glasgow, letos zase pořádal Evropské hry v Baku. Čech z Děčína prorazil ve světě a v hlavě mu víří nové projekty.
Dávno před londýnskou misí dnes 34letý Matys vrcholově sportoval. Kombinoval rychlostní kanoistiku s kvadriatlonem, v němž na mistrovství světa v Kanadě 2006 získal zlato. Tehdy vídal, co je ve světě v oblasti servisu závodníkům standardem, a říkal si, že by něco takového chtěl importovat domů. „Viděl jsem velký náskok, mezeru v tom, jak se dokázali chovat k závodníkům, jak hezké akce uměli připravit. To byla velká motivace, zvednout kvalitu i u nás.“
A zatímco jiní po kariéře mířili k trenérství, on se vydal… k pořadatelství. „Baví mě sportovní prostředí, něco tvořit, pracovat na projektu, který má vrchol,“ vysvětluje Matys. „Když pracujete ve velkém korporátu, což jsem si vyzkoušel v PricewaterhouseCoopers, zakončíte projekt hromadou papírů, podáním ruky a maximálně skočíte s kolegy na drink. Ve sportu je vyvrcholením závod.“ Tak doma připravoval triatlony, působil v organizačním výboru veslařských a kanoistických šampionátů v Račicích a jeho plynná angličtina a němčina byly při komunikaci s výpravami ze zahraničí k nezaplacení.
_MTF1843
Jenže Matys chtěl z Česka dál, do světa. První krok olympijským směrem udělal při zimní olympiádě ve Vancouveru 2010, kde si však v pozici zaměstnance Českého olympijského výboru spíš užíval roli klienta. On ale chtěl na druhou stranu, pořádat, tvořit. „V Kanadě se to zlomilo a já věděl, že na další olympiádě nesmím chybět. První možnou příležitostí byly hry v Londýně.“
A tak sebral odvahu, napsal e-mail s životopisem, a když prošel prvním sítem personálního oddělení, zazvonil telefon. Jste flexibilní? Kdy můžete nastoupit? Následoval skypový rozhovor s hlavním manažerem kanoistiky, pak i jeho nadřízeným, kdy ho oba hodinu a půl drtili dotazy. Uběhly tři týdny a z Londýna přišla odpověď: Bereme tě. Matys přesto zapochyboval: Zvládnu to? Nakonec kývl a udělal obří krok do nového světa. Patnáct měsíců před zažehnutím olympijského ohně se stěhoval za La Manche.
V kancelářích mrakodrapu ve čtvrti Canary Wharf, kde bilo srdce olympiády, začínal teorií, na sportovišti v Eton Dorney pak v praxi vedl tým 84 lidí a dohlížel na technické vybavení závodiště, instalaci startovních drah a bloků, spolupracoval s Olympijskou televizí OBS, měl na starosti vodní záchranu, pro kterou připravoval trénink i krizové scénáře. A přestože už měsíc před hrami neexistovalo volno a pracovalo se často do rána, tak Matys vzpomíná: „Byla to skvělá, hodně intenzivní práce. A za přesčasy nám nikdo neplatil.“
_MTF1837
Běžný den začínal ve 4 ráno, z hotelu u letiště Heathrow celý tým s balíčkem místo snídaně pádil 20 minut na sportoviště. A ještě než začaly organizační mítinky, sedal Matys do kajaku a objel si na vodě kolečko, aby očima závodníka otestoval, co by mohl být při závodech o medaile problém. „Ze začátku to byly uvolňující se řasy, pak jsem koukal, jestli jsou bójky v řadě, jestli někde něco neuplavalo.“ V půl šesté začínaly schůze třicítky zástupců jednotlivých organizačních složek a po nich se otevíraly brány, kterými se den co den hrnulo 22 tisíc diváků.
Pak se ozval výstřel. „A v ideálním případě naše vysílačky ztichly. Každý věděl, jak má fungovat, na koho se obrátit s problémem a jak ho řešit. Já nemohl hlídat každou maličkost, musel jsem spoléhat na to, že jsem celý tým dobře připravil.“ V olympijském zápřahu se naplno projevily klady českého manažera: odolnost vůči stresu, schopnosti pro krizový management, analytické myšlení. „Musíte být otevřený, protože jak je tým velký, každý má jiný názor a občas bylo těžké se shodnout. Ale prostor na únavu nebyl, ostatně byl to takový adrenalin, že jsem ji ani necítil. Zato když všechno skončí, máte pocit, že byste mohli spát týden v kuse.“
_MTF1877
I proto to pro Matyse byla vysoká škola života a přítomnost v multikulturním Londýně ho posunula novým obzorům. Dorozumívacím jazykem sice byla angličtina, ale „tím, že náš tým byl hodně mezinárodní, musel jsem si zvykat, jak mluví Francouz, jak Ital a taky jak přemýšlejí nebo jak řeší záležitosti pod stresem,“ říká. „A další skvělá věc, která mě utvrdila v tom, že jsem se rozhodl správně, bylo pracovní prostředí. Bylo úžasně namotivované. Ti, co připravovali olympiádu, nechodili do práce, že museli vydělat na složenky. Oni tam chodili proto, že měli práci rádi, usmívali se při ní.“
Svoji misi zvládl, po hrách se ještě zapojil do paralympiády, a když pak stál na sportovišti, pomyslel si: Tak toto jsou dva roky práce, které teď vidí celá planeta. „Vím, že si lidé mé práce váží,“ těší ho. Po zběsilém úprku posledních čtyř let však zatím sbírá doma síly a číhá na novou příležitost. Zvažuje, zda uplatnit své nápady v Čechách a vrhnout se do vlastních projektů. Jednou by rád byl u Tour de France a formule 1, aby si zatrhl další kolonku svého životního příběhu. A taky jízdenka, se kterou se dostal do „olympijského vlaku“, stále platí. „Ještě bych se svezl,“ potvrdí 34letý kluk z Děčína, i když roztancované a trošku nebezpečné Rio zatím odmítá. „Bylo by to narychlo a stěhování dost daleko. Spíš se dívám do vzdálenější  budoucnosti.“
Čtěte také