skip to main content
České naděje

Plachetka se inspiroval u Mareše. Chce vyprodat O2 arenu s operní show

4 minuty čtení

Nejúspěšnější český operní pěvec současnosti Adam Plachetka chystá velký koncert v pražské O2 areně. Na první pohled spojení multifunkční haly s operou a klasickou hudbou nedává moc smysl. Podle Plachetky, který je sólistou slavné Vídeňské státní opery a pravidelně vystupuje například v Metropolitní opeře v New Yorku, je to ale právě skvělá šance, jak zaujmout i lidi, kteří by jinak za touto hudbou nevyrazili. „Bude to mix klasiky a popu, každý by si tam měl najít to svoje,“ říká Plachetka k představení Bez mantinelů, které se uskuteční příští rok v lednu a u kterého se počítá s kapacitou pro 12 tisíc diváků.

Nápad na netradiční koncert začal přitom u Leoše Mareše. Ten si totiž loni  v dubnu Plachetku vedle dalších účinkujících přizval na svůj koncert do O2 areny. Ačkoli vystoupení mladého českého basbarytonisty bylo jen krátké, vzbudilo natolik pozitivní ohlas, že pořadatelé z O2 areny vzápětí Plachetku oslovili s nabídkou na spolupráci a vytvoření jeho vlastního představení.

„Po prvním zaváhání jsem si řekl: Proč ne. Pojali jsme to netradičně a věřím, že se povede přitáhnout fanoušky, kteří by třeba do klasických koncertních síní nepřišli,“ říká pěvec. Na koncertě představí svoje klasické kusy z operních árií, objevit se ale mají i písně z muzikálů a také zcela nové songy. Spíš než jen o koncert má jít o velkolepou show, ve které vystoupí i řada Plachetkových hostů, jejich jména však zatím tají.

Plachetka, který se k opeře dostal vlastně náhodou, když šel na konzervatoř se svým kamarádem, patří k jejím nejvýraznějším současným hvězdám. Už ve svých 25 letech se dostal do stálého angažmá ve Vídeňské státní opeře, kde si rychle získal fanoušky i odbornou kritiku. Navštěvovat operu ve Vídni patří k dobrému tónu a jednou začas se tam ukážou i významní byznysmeni.

Jsem rezidenční umělec a mám domluvené termíny, kdy mě potřebují ve Vídni. Ostatní čas si mohu zařídit, jak chci. Většinou mám dvě nebo tři další smlouvy v Americe.

Také v Česku prý podle Plachetky zájem o klasickou hudbu roste. „Těší mě, že když se podívám na mých koncertech do publika, vidím hodně mladých tváří. Ta forma nevymírá, naopak, dnes zažívá renesanci a klasika začíná být zase cool,“ říká Plachetka, který kromě Vídně, zmíněné Metropolitní opery a českého Národního divadla hostuje například i v milánské La Scale či v Carnegie Hall v New Yorku. Tam se ostatně zase chystá za pár dnů a už se těší – nejen na práci. „Našel jsem si tam lidi ze Sokola, se kterými chodím hrát volejbal,“ usmívá se muž, který byl v dětství v lyžařském i vodáckém kroužku a hodně se věnoval i dalším sportům.

Adam Plachetka. Foto: David Turecký

Když ho nečekaně přijali na konzervatoř, Adamovi rodiče, kteří pracují ve zdravotnictví, se obávali, jak se jejich syn jednou uživí. Dnes si Plachetka nemůže stěžovat. Vedle stálého angažmá ve Vídni absolvuje řadu koncertů i v dalších zemích a velkou část roku tráví na cestách. „Už nejsem ve Státní opeře na plný úvazek, jsem takzvaný rezidenční umělec a mám domluvené termíny, kdy mě potřebují ve Vídni. Ostatní čas si mohu zařídit, jak chci. Většinou mám dvě nebo tři další smlouvy v Americe a zbytek času využívám na další koncerty a produkci,“ vysvětluje Plachetka.

Zastupují ho dvě agentury, jedna se specializuje na Česko a Slovensko, druhá – britská – na ostatní země. Ročně má většinou mezi 60 a 70 představeními, a jak říká, odměny jsou v rozpětí od tisíců korun po tisíce eur (někdy i více). „Víte, ta částka vypadá často hezky na papíře, když se podepisuje smlouva, ale když si z toho hradíte ještě dva měsíce život v New Yorku, zaplatíte agenta a daně, je pak realita o dost jiná. Sám si nemůžu stěžovat, ale že bychom se měli tak dobře jako třeba hokejisti, to zase ne,“ směje se pražský rodák.

A jak od hudby odpočívá? „Nijak. Nemám pocit, že bych potřeboval nějak relaxovat. Je úžasné, že se můžu živit svým koníčkem. Vždyť já se do práce chodím pobavit,“ říká Plachetka a dodává, že konkrétní nejoblíbenější roli nemá. „Jde spíš o to, jestli je v inscenaci fajn kolektiv, to je pro mě důležitější než milá role,“ uzavírá s úsměvem.