skip to main content
Auta

Příběh nejdražšího prodaného auta. Jak skončilo Ferrari 250 GTO za 44 milionů dolarů u londýnského soudu

Drahé věci, a zvlášť ty, které lákají sběratele, vzbuzují velké emoce. Tím spíš, když za ně dotyčný zaplatí víc než 40 milionů dolarů. Řeč je o Ferrari 250 GTO s modelovým označením Chassis 3387GT, historicky druhém kusu GTO, který sjel z výrobní linky. Právě tohle ferrari prodal v říjnu 2017 uznávaný sběratel, jinak profesí právník z Washingtonu, D. C., Bernard Carl někdejšímu závodníkovi, dnes obchodníkovi se supersporťáky z Londýna Gregoru Fiskenovi. Kupní cena 44 milionů dolarů z něj udělala nejdražší auto v historii, které prodal jeden soukromý sběratel druhému. Kdo mohl tehdy tušit, že celá věc skončí kvůli jedinému autodílu u soudu v Londýně.

Právě tenhle týden by měl soud případ začít projednávat. A oč tedy jde? Fisken žaluje Carla, že mu s autem nedodal původní převodovku. Naneštěstí pro oba, a ostatně i pro soudce, kteří budou mít těžkou práci s rozhodováním, Carl originální převodovku nemá a nikdy ji ani neměl.

A proč se z toho dělá taková věda? Jednoduše proto, že model Ferrari 250 GTO je nejvíc ceněným sběratelským kouskem na světě. První čtyři auta v žebříčku nejdráž prodaných nebo vydražených jsou právě modely 250 GTO. V roce 2013 se auto s modelovým označením 5111GT prodalo údajně ještě za víc než Carlovo Ferrari, prý za 52 milionů dolarů. Ale tenhle prodej nebyl oficiálně potvrzen. V roce 2014 bylo v aukční síni Bonhams vydraženo další Ferrari 250 GTO za 38 milionů dolarů.

Aut s označením 250 GTO bylo vyrobeno všeho všudy jen 39 kusů. Jde o dílo nejnadanějšího inženýra ve službách legendární italské značky Giana Carla Guerry, který dal vlastníma rukama dohromady hliníkový rám prototypu a následně jej opatřil provizorní kastlí. Detaily následně ladil přímo s Enzem Ferrarim. Modely GTO jsou zkrátka unikáty.

Ten s označením Chassis 3387GT, který je předmětem zmiňovaného soudního sporu, je nejen teprve druhým GTO v pořadí, které sjelo z výrobní linky, ale má za sebou i bohatou závodní historii. V roce 2016 byl právě tenhle kus vystaven ve Fristově uměleckém muzeu v Nashvillu v rámci expozice věnované italskému automobilovému designu. Patřil k nejobdivovanějším kouskům, a právem – představuje totiž jedinečnou symbiózu designu a výkonu.

Carl, který jej prodal, odmítá, že by Fiskena podvedl. Originální převodovka skončila jinde, což věděli oba, když obchod domlouvali. Fisken nicméně za součást obchodu považoval předpoklad, že Carl „vynaloží snahu“ zjistit, kdo převodovku vlastní, a pokusí se ji získat. Carl na druhou stranu předpokládal, že se Fisken vypraví do USA, aby si ji opatřil.

Reklama

Majitelem převodovky je jistý obchodník s raritami, který se jí ale nevzdá zadarmo – žádá za ni 25 tisíc dolarů. Fiskenovi, který vůz nekoupil pro sebe, ale pro svého klienta, tím zadělal na problém. Klient na něj teď tlačí, aby převodovku k autu dodal, a to co nejdříve. Chce svou investici zhodnotit, protože s originální převodovkou by cena auta skokově vzrostla. Auto by bylo kompletně v původním stavu, v jakém kdysi sjelo z výrobní linky.

Ve světě sběratelů aut a veteránů se totiž zdaleka nejvíc cení, pokud je vůz kompletně osazený originálními součástkami a díly. V případě modelu 3387GT je původnost všech dílů o to cennější, že šlo o sporťák, který v 60. letech intenzivně závodil a jeho šoféři s ním v 27 závodech sedmnáctkrát dosáhli na stupně vítězů. Z řady trofejí vyčnívá hlavně druhé místo, které vůz obsadil v rámci své kategorie ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans v roce 1962 (za volantem tehdy seděl Glenn „Fireball“ Roberts). Nutno dodat, že právě tenhle závod prověřoval nejen jezdce, ale i auta jako žádný jiný.

Model 250 GT tehdy ještě nebyl sběratelská rarita, byl to plnokrevný závodní vůz, který měl v první řadě sloužit a vyhrávat. V průběhu závodní sezony bývalo zvykem měnit jednotlivé součástky buď kvůli tomu, že byly opotřebované, nebo byly k dispozici nové, které vylepšily jeho výkon. A přesně z toho důvodu přišel model s označením 3387GT o původní převodovku, která se už do auta nevrátila.

Na smetišti ale neskončila. Získal ji nejmenovaný kalifornský obchodník. Mezitím auto vystřídalo majitele – v průběhu let 1968 až 1997 jich bylo celkem pět –, až jej nakonec získal Carl. Ten jej prodal Fiskenovi, s nímž vede už dva roky diskuse o tom, kdo měl opatřit a dodat původní převodovku.

Diskuse se přiostřila poté, co si za ni překupník řekl o 25 tisíc dolarů. Podle Fiskena by to měl zaplatit Carl. Podle Carla by to naopak měl udělat Fisken. A co víc, ještě by prý měl Carlovi zaplatit navíc dalších 500 tisíc dolarů za to, že převodovku našel a domluvil její „prodej“. Naděje na dohodu se rozplynula a případ řeší soud.

Absurdní, napadne kdekoho. Ti dva uzavřeli obchod za 44 milionů dolarů, neudělali by lépe, kdyby převodovku dohledali společně a zaplatili za ni požadovaných 25 tisíc dolarů? Rozhodně by je to stálo méně než armády právníků a vleklé soudní řízení.

Reklama
Reklama
Reklama