skip to main content
Umění

Příběh století: Meda Mládková dnes slaví stovku. Na oslavu zve i vás

10 minut čtení

Její život by vydal na hollywoodský velkofilm. Její muž, jeden z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu Jan Mládek, jednal s prezidentem Benešem o Marshallově plánu. Jí umíral v náručí František Kupka. Dlouhá desetiletí se stýkala s Ferdinandem Peroutkou, Jindřichem Chalupeckým i s Václavem Havlem. Její příběh je dokonalým otiskem příběhu spletité historie naší země. Je ostatně jen o necelý rok mladší než naše republika.

Dnes se mecenáška, filantropka a galeristka Meda Mládková dožívá přesně 100 let. Narodila se 8. 9. 1919 v Zákupech. O  100 let později dnes slaví jako žena, která významně ovlivnila české a československé dějiny – a to bez nadsázky. Její příběh je totiž mnohem komplexnější než jen příběh milovnice umění, mecenášky a zakladatelky Musea Kampa. Ačkoli samozřejmě právě sem, do pražských Sovových mlýnů, blízké Werichovy vily, o jejíž obnovu se Meda Mládková zasadila, a Musea skla Portheimka se dnes soustřeďují veškeré narozeninové oslavy.

A zvaní jste mimochodem i vy. Pro veřejnost totiž Museum Kampa připravilo bohatý program v rámci akce Meda 100, který významné jubileum zakladatelky připomene a umožní návštěvníkům tento den oslavit spolu s touto mimořádnou osobností. Návštěvníci Sovových mlýnů mají po celý den vstup zdarma, a to jak na mimořádnou výstavy Meda Ambasadorka umění, tak do všech stálých expozic, pro dětské návštěvníky jsou k dispozici výtvarné workshopy a hra.

Aktuální vydání magazínu
Forbes Woman 2018
Speciální vydání

Na nádvoří muzea připomene živá hudba průřez skladbami uplynulých 100 let, připraveno bude pro všechny i pohoštění, v každou celou hodinu se chystá krátká lektorská přednáška o zakladatelce muzea paní Medě Mládkové a Sovových mlýnech. A v 15.00 hod. nebude chybět slavnostní přípitek za přítomnosti pozvaných hostů. Oslavy vyvrcholí derniérou veleúspěšného představení Meda s Tatianou Dykovou v hlavní roli, absolutním hitem, který byl celé léto pravidelně zcela beznadějně vyprodán.

My jsme se ovšem paní Medu Mládkovou rozhodli oslavit ještě jinak, osobněji.

Před pár lety se totiž paní Mládková stala cover lady Forbesu. Český Forbes byl tehdy na trhu sotva rok, když jsem se vydala do Musea Kampa, abych paní Mládkovou krátce vyzpovídala u příležitosti prvního vydání žebříčku Nejvlivnější ženy Česka, kam podle mě Meda Mládková jednoznačně patří – tím, nakolik se zasadila o obnovu kulturního života v Praze, svou záchranou díla Kupkova, podporou dalších českých umělců, ale i významným neformálním vlivem, který bezpochyby má. Paní Mládková mě přátelsky přijala. Forbes dobře znala, dlouhá desetiletí ostatně žila v USA a potěšilo ji, že je tenhle titul nově přítomný i v Česku.

Posadila se, nechala nám oběma uvařit čaj a začala vyprávět. Z přibližně dvacetiminutového setkání, které jsme pro potřeby krátkého portrétu do žebříčku plánovaly, se stal bezmála tříhodinový rozhovor, z něhož mi místy běhal mráz po zádech. Jakmile jsem ho přepsala, poslala jsem ho šéfredaktorovi Petru Šimůnkovi. A ačkoli tehdy mířil na obálku Forbesu někdo zcela jiný, jako tradičně to měla být jedna z tváří českého byznysu, v noci mi od šéfa přišla esemeska: „Ire, tohle je jasnej říjnovej cover!!!!“ A taky byl. Meda Mládková se ze své obálky radovala, oslavila ji ve společnosti dalších dam i na galavečeři Forbesu Nejvlivnější ženy Česka 2012.

A protože ten rozhovor je mimořádný, zcela nadčasový a i po sedmi letech rezonuje, rozhodli jsme se vám ho u příležitosti stých narozenin paní Mládkové zpřístupnit.


Meda Mládková v říjnu 2012 navštívila také Opočno, kde se „svým“ Forbesem v tamní galerii náhodou také setkala. (Fotogalerie města Opočna)

Nepovažuje se v něm za sběratelku ani mecenášku, za niž ji všichni svorně označují. Obrazy od československých umělců celá desetiletí prý kupovala proto, aby v komunistické zemi měli z čeho žít.

Sbírku v hodnotě stovek milionů korun, kterou s manželem celý život budovali, pak věnovala Praze. Pak do svého Musea Kampa v pražských Sovových mlýnech přivezla rozsáhlou sbírku Františka Kupky, jehož dílo tak pro Česko vlastně zachránila. „Zbytečný humbuk pro pár obrázků,“ říká k tomu dnes. Vystudovaná ekonomka s doktorátem ze Ženevy a aristokratickými způsoby je zároveň nekompromisní kritičkou současných politických poměrů.

„Nemohu se na to dívat, jsem z toho všeho smutná. Kdyby mi bylo o dvacet míň, jdu do politiky okamžitě. Aspoň bych se pokusila něco změnit.“ Ostatně, začátek rozhovoru se tehdy dotkl i právě začínající prezidentské kampaně, do níž tehdy nově vstoupil i Miloš Zeman.

Sledujete prezidentskou kampaň, která teď začíná? Sledujete jednotlivé kandidáty?

Budu rozhodně podporovat Karla Schwarzenberga, pokud se rozhodne kandidovat. Schwarzenberg situaci tady dobře zná. České i zahraniční politice velmi dobře rozumí, a navíc je vzdělaný, nekorupční a celým západním světem uznávaný. Myslím, že vhodným prezidentem by byl také Jiří Pospíšil, ale ten je bohužel na prezidentský post ještě moc mladý. Věřím však v jeho politickou budoucnost.

Vyhledávají vás mladí lidé?

Chodí sem za mnou mnoho mladých lidí a to je jediné, co mi dělá opravdovou radost. Oni na mém příkladu cítí, že když člověk něco opravdu chce, nemusí být korupčník, aby toho dosáhl. Vyhrát můžete i tak. Ta možnost existuje. Mladí lidé mi dodávají velkou naději. Zrovna nedávno se u mě objevil jeden mladík, řekl mi: Paní Mládková, já vás moc obdivuji. Teď jsem byl v Řecku, našel jsem tam takový kámen a ten vám chci dát pro štěstí. A zmizel, dříve než jsem stihla cokoliv říct. A já ten kámen pořád nosím při sobě, vidíte, i tady v kabelce ho mám.

Ale chodí sem i děti a to je tak krásné. Tuhle přišlo asi 30 dětí i s učitelkou, já stála v galerii, a ta učitelka mě neznala, nevěděla, že já jsem Mládková. A říká těm dětem: Vidíte děti, to celé tady postavila jedna paní, která všechno, co měla, všechny tyhle obrazy, věnovala Praze. Já jsem to poslouchala a najednou povídám, že jsem to já. Nemáte představu, co ty děti dělaly! Jako bych byla z pohádky, každý se se mnou chtěl vyfotit, mluvili jeden přes druhého. To bylo tak hezké.

Jsem hrdá, že jsem něco udělala.

Jste pyšná na to, co jste tu vybudovala?

Nemohu říct, že je to pýcha, spíš hrdost. Jsem hrdá, že jsem něco udělala. To asi mají všichni staří lidé, když si mohou říct, neodcházím s prázdnotou, něco po mně zůstane.

Budování Musea Kampa se vleklo mnoho let, mnohokrát to vypadalo, že se vaše vize nakonec nebude moci uskutečnit. Nikdy jste nelitovala, že jste se do tohoto díla pustila?

Já jsem vytvořit muzeum chtěla, a tak jsem musela bojovat. Prostě musela, já jsem už taková. Nevzdám se nikdy. Víte, kolik mě to stálo? Na penězích, na zdraví, na všem? Někdy se divím, že ještě existuji. Když procházím muzeem, říkám si často, jak se mi to mohlo podařit.

Je vaším domovem dneska Praha, nebo je to stále Washington, kde jste strávila velkou část života?

Jsem pořád doma ve Washingtonu. Víte, v Americe se nelže. To je pro mě ten největší rozdíl mezi Amerikou a Českem. Když se na něco zeptáte, vždycky vám řeknou pravdu. Ne jako tady. I Slováci jsou v tomhle lepší než Češi. Já jsem vždycky měla Slováky ráda. Slováci vám věci řeknou přímo, bez okolků. Když se zeptáte Čecha, ten si rozmyslí, co vám říct a co zatajit. To mi vadí.

Stalo se vám, že vám někdo v Česku dal slovo, nějaký slib, a pak ho nedodržel?

To víte, že ano. Mnohokrát! Počkejte, vy si to nahráváte?

Ano. Pak to přepíšu.

Ach tak. Nu, zatím jsem neřekla nic, za čím si nestojím a co by nebyla pravda.

Vraťme se k Washingtonu, kde se pořád cítíte víc doma než v Čechách.

Nejen to, já tam mám taky krásný dům! Tady bydlím v bytě po šoférovi.

Jak často cestujete mezi Prahou a Washingtonem?

Teď jsem v Praze asi tři měsíce, pak zase odjedu tam. Takhle pořád dokola.

Nevyčerpává vás to ve vašem věku, pořád takhle cestovat?

Asi ano. Ale nedovedu říct, jestli si jednou řeknu – dost, už sem nepoletím. To nevím.

Váš životní příběh byl od mládí neuvěřitelně poutavý a dramatický. Komunistický puč vás zastihl v zahraničí, na studiích ekonomie v Ženevě, a domů jste se už nevrátila.

Byla jsem ve Švýcarsku už od roku 1946. Okamžitě po převratu pak nám všem – asi pěti československým studentům – psali, že se do 14 dnů musíme vrátit. A my se nevrátili. Všichni jsme se rozhodli, že zůstaneme a budeme pomáhat exulantům. Vždyť z republiky odešlo sto tisíc intelektuálů, výkvět národa, bylo to hrozné. V Německu byly tisíce Čechoslováků, kteří utekli a neměli kam jít. Byli v táborech. Sháněli jsme peníze, pomáhali jsme. Za každých 1500 švýcarských franků jsme mohli do Ženevy přijmout dalšího studenta.

Cítila jste jako povinnost tak pomáhat? Byla jste mladá, jen něco přes dvacet.

Cítila jsem to jako povinnost. Když vidíte tu hrůzu, co se doma děje, nemůžete jinak. Bylo nás několik dalších, nebyla jsem na to sama.

Vy jste byla v bezpečí ve Švýcarsku, ale v Československu zůstala vaše maminka, otec, další příbuzní, nestýskalo se vám?

Pořád jsem na ně myslela, chtěla jsem jim nějak pomoci, vymýšlela jsem všelijaké metody. Posílala jsem jim třeba balíčky – říká vám něco slovo maceška?

Myslíte ta známá pomazánka?

Ano. Stávala pár franků. Já vždycky vzala macešku, pak tisícikorunu, kterou jsem pečlivě zabalila do takového plastického papírku, vložila jsem ji do téhle macešky a zase jsem ji pečlivě zavázala a ještě jsem zamastila ten papír. A udělala jsem balíček, do něj jsem dala ještě čokoládu a cigarety. A napsala jsem k tomu: Pánové celníci, ty cigarety jsou pro vás, ale tu čokoládu a tu macešku prosím pošlete mojí mamince. A opravdu, oni to udělali a mamince všechno doručili v pořádku.

Jenže moje maminka – ta byla strašně naivní. Psávala mi německy, byla totiž poloviční Němka. A do dopisu napsala: Moje drahé dítě, to je báječný nápad, dávat tisícovky do té macešky! Jenže ty dopisy samozřejmě četla cenzura… Tak jsem jí odepsala: Mamá, prosím tě, nepiš nic, jenom, že to bylo dobré a že jste si pochutnali. A posílala jsem to stále, oni z toho dlouho žili.

Kdy jste se do Československa znovu vrátila?

Až mnohem později, v šedesátých letech. Můj manžel a mnoho dalších, mezi nimi třeba Ferdinand Peroutka, se o mě báli, nechtěli, abych se tam vracela. Měli strach nejen o mě, ale hlavně o lidi, se kterými tam třeba budu mluvit. Dostala jsem dva dopisy, jeden od Jindřicha Chalupeckého a jeden od Jiřího Kotalíka, ředitele Národní galerie. Já po Československu strašně toužila, pořád jsem si kupovala nějaké šaty „až pojedu do Prahy“ – po těch letech čekání jsem už měla šatů plný šatník.

Ale konečně jsem jela. Šla jsem za Kotalíkem na Hrad, bylo krásně, květen, a já byla v Praze vlastně poprvé jako zralý člověk. Přijdu tam a říkám jim, že jdu za Jiřím Kotalíkem. Strašně se na mě obořili, prý: Paní, jak si to představujete, podejte si žádost! Ptám se, jak dlouho to bude trvat – prý třeba 14 dní nebo snad i víc. Pokrčila jsem rameny a napsala mu vzkaz. Přijal mě druhý den v deset hodin ráno.

A jak vás přijal?

Ohromně jsme si rozuměli. On si o mně nejdřív myslel, že jsem Američanka, původně totiž dostal doporučení od ředitele Guggenheimova muzea. Byl strašně šťastný, že jsem Češka, měl takovou radost, že málem upadl. Když běžel za mnou, nějak mu to totiž uklouzlo, nikdy na ten obraz nezapomenu. Strávili jsme spolu celý den. Přišla i jeho paní, přinesla mi kytici, dali jsme si oběd, pak svačinu, večeři, seděli jsme a vymýšleli jsme plány, co všechno budeme dělat pro českou kulturu. Když jsem se vrátila do Ameriky, všichni se na mě sesypali, všechno jsem musela znova a znova vyprávět.

Celý život jste se věnovala umění, vystudovala jste přitom ekonomii. Jak jste se k ní dostala?

Jednoduše – neměli obor, který jsem chtěla studovat. Neexistoval. Dali mi vybrat – chcete doktorát z ekonomie, nebo ze sociologie? A já si řekla, jsem v exilu, musím vydělávat. A tak jsem se rozhodla pro ekonomii. Vystudovala jsem ji, ale necítila jsem se v ní jistá, proto jsem se rozhodla ještě odjet do Anglie a zapsat se na London School of Economics, tehdy nejlepší ekonomickou školu na světě. Jenže jsem jela přes Paříž, tam jsem se potkala s budoucím manželem, zamilovala jsem se a už jsem na London School of Economics nejela.

Vás manžel Jan Mládek byl jedním z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu.

Můj muž báječně vypadal, mluvil spoustou řečí, rozený diplomat. Mezi ekonomy byl velmi slavný, byl žákem Keynese. Prezident Beneš, který byl tehdy hodně nemocný, ho ostatně po válce požádal, aby získal Marshallův plán. Ale aby tam jel oficiálně, udělali ho zástupcem Československa, Polska a Maďarska v Mezinárodním měnovém fondu. Marshallův plán získal, ale velmi rychle pak přišli Rusové, byl všemu konec. Můj muž ale už v měnovém fondu zůstal.

Od ekonomie k umění vás tedy přivedl manžel?

Ano, on měl úžasný cit, právě i pro umění. Já ne, já jsem se v něm tehdy neorientovala, rodiče mě k tomu nevedli. Když jsem žila v Paříži a věděla jsem, že z ekonomie už nebude nic, doporučil mi můj budoucí muž studium umění. A tak jsem se dala zapsat na Sorbonnu a začala jsem studovat umění. Bylo to pro mě strašně náročné, strašně moc zkoušek, opravdu těžké studium. Když jsme došli ke kubismu, vůbec jsem tomu nerozuměla. Proč to rozřezávají, proč je na plátně všechno hranaté a přeházené. Šla jsem za svým profesorem, že to nechápu, ať mi to vysvětlí. On mi řekl jen: Já vám nemůžu pomoct, to musíte sama. Dívejte se, dívejte se. Měl pravdu.

Jak jste se dostala ke Kupkovi?

Jednou s mým mužem přišel k nám na návštěvu člověk, který měl nádherný antikvariát, nejlepší v Paříži. Měl tam stříbro, starožitnosti, nakupovali u něj arabští šejkové. A přinesl obrázek. Povídá: Podívej se na ten obraz, není to moc dobré, ale ten člověk bude jednou moc slavný. A je to Čech! A tak jsem začala pátrat po mně dosud neznámém českém malíři žijícím někde za Paříží. A to byl Kupka.

Našla jsem ho a navštívila ho u něj doma, on byl úplně opuštěný. Když jsem k němu vstoupila a viděla jeho obrazy, byla jsem naprosto unešená. Taková nádhera! Běhala jsem od obrazu k obrazu jako šílená. On měl samozřejmě obrovskou radost, protože žil v Paříži zapomenutý, Francouzi se o něj nezajímali a najednou za ním přijde mladá dívka, Češka, že studuje umění. Byl velice šťastný. A já najednou věděla, že začínám chápat umění, že mu rozumím.

Díky Kupkovi.

Já za ním pak hodně chodila, i když už byl nemocný. Měl rakovinu. Jednou jsem za ním přišla, byl tam doktor, a povídá: Pan Kupka umře, už nemůže být operován. Nevěděli jsme, jak dlouho bude ještě žít, jestli měsíc, týden. Pak mi za pár týdnů volala jeho služka – protože v Paříži měl každý služku, i ti chudí. Vzkázala mi, že mě Kupka pořád volá a že asi umře. Nečekala jsem na nic a rozjela jsem se za ním. Byl už chudák úplně hubený, měl nohu jako já ruku.

Koukal do stropu a já mu radostně povídám: Pane Kupko, budete mít velkou výstavu! Nevěřil mi. A já mu na to přísahala. Věřím, že mi to Pánbůh odpustí, přísahala jsem křivě, nebyla to pravda, alespoň tehdy ještě ne. On říkal: Děkuji, děkuji, jste můj život. A najednou umřel. Byla jsem s ním, nebyl sám. Umřel v mém náručí.

Přísahu jste ale dodržela. Teď v galerii Františka Kupku máte.

To je pravda a jsem na to moc hrdá. Ale na druhou stranu mi vadí, kolik kolem něj teď nadělají řečí. Teď byla velká diskuse okolo té jeho urny, že je na Pere Lachaise a měla by být na Slavíně. Pořád mi někdo volal, novináři, ministerstvo kultury. A já říkám: Prosím vás, nechte Kupku tam, kde je. Urna je pohřbena vedle Maxe Ernsta, je to dobré místo. Proč ho teď najednou vozit na Slavín.

Češi o jeho dílo léta neměli zájem, neznali se k němu, když byl sám. Kdyby si to přál, řekl by, že chce být pohřben v Čechách. Já věřím, že by si přál, aby jeho urna byla třeba mezi jeho obrazy v našem muzeu, což je však nemožné. Ale na Slavíně? Nesmysl.

Stejnou mediální pozornost měl Kupka i na začátku letošního roku, když jste do Čech přivezla mimořádnou sbírku jeho díla a dokumentů.

Já jsem si to taky říkala, takový humbuk teď kvůli pár obrázkům, když jsem jich předtím přivezla důležitých tři sta. Ale je pravda, že kunsthistorici tvrdí, že ty obrázky a dokumenty jsou jedinečné – že totiž dokazují, jak se Kupka k abstrakci dostal. Už ředitel Muzea moderního umění v New Yorku ve čtyřicátých letech předpokládal, že Kupka byl vlastně první abstraktní malíř, ale nikdo nevěděl, jak se k tomu propracoval. Proto poslali do Paříže mladou kunsthistoričku, aby Kupku navštívila a zjistila, jak jeho abstraktní díla vznikala.

Tak vznikla tato sbírka, z níž vše vyplývá. Kupka už v mládí vědomě říkal, proč má malovat stromy, které jsou hezčí v přírodě. Třeba Kandinskij přišel jednoho dne domů a zjistil, že se mu líbí obraz, který omylem postavil obráceně, upside down. Kupka se k abstrakci dostal vědomě.

V současné době je Kupka, který v Paříži umíral sám, tím, který láme všechny aukční rekordy, Tvar modré se prodal za 57 milionů a je nejdražším českým plátnem vůbec v celé historii. Čím si vysvětlujete, že právě on?

Myslím, že časem se bude prodávat ještě mnohem dráž. Těch obrazů není tolik, takže cena stoupá pomalu. Do Kandinského má ještě daleko, ale myslím, že ho jednou překoná.

Jaký máte názor na investice do umění? Když se plátna kupují jen proto, aby se zase prodala?

Tuhle otázku dostávám hodně často. Já si myslím, že člověk má kupovat to, co se mu opravdu líbí. Sbíráním umění se člověk vzdělává. Stává se, že se vám nějaký obraz ve sbírce přestane líbit a nahradíte ho. Tak to dělá mnoho sběratelů a takoví sběratelé jsou myslím ti nejlepší.

Je v Česku podle vás někdo takový?

Mám moc ráda Jana Světlíka. To je výborný člověk. Myslím, že na něm není nic falešného.

Měli jsme ho v červnovém čísle na obálce. Když jsem s ním dělala rozhovor, provedl mě po vítkovickém zámečku, ukazoval mi své obrazy a říkal, že obraz nesmí být v trezoru. Že má být na zdi, aby k němu mohlo světlo, aby mohl na člověka působit. Že převěšuje obrazy tak, jak se mu momentálně líbí.

On je vlastně ještě trochu sběratel začátečník, ale hodně čte a zajímá se o umění opravdově a to je to hlavní. Já mám s Janem Světlíkem výborný příběh. On nás pozval, mě a mého kurátora. Dorazili jsme přesně ve dvanáct hodin a já myslela, že nás zve na oběd. Šli jsme k němu nahoru a já koukám, velká kuchyň, ale prázdná, nic se v ní neděje. Přijdeme za ním do kanceláře, on vyskočil, přivítal se se mnou, popadl mě za ruku a hned mě chtěl provést po těch svých trubkách.

Myslíte Dolní oblast Vítkovic?

Ano. Hned že musíme tam. Že to musíme vidět. A já povídám: Pane Světlíku, já myslela, že jsme zvaní na oběd. Tak se trochu zarazil a nechal nám přinést nějaké jídlo. Ale víte, co je na něm úžasné? Vůbec nemluví o sobě. Na prvním místě je u něj Pleskot. Vše je Pleskotova zásluha. Je opravdu skromný, to se mi líbí. My mu jsme dlužní, půjčil nám na toho Kupku dost peněz.

Se svým manželem jste vybudovala rozsáhlou uměleckou sbírku v hodnotě mnoha desítek milionů korun. Co bylo vlastně tím prvním impulzem k jejímu zrodu?

Začali jsme s manželem kupovat umění, protože jsme tak chtěli pomáhat těm umělcům, kteří v Československu žili, ale nesměli vystavovat. A já jsem měla dobrý vkus, nebo dobrý cit, že jsem si vždycky vybrala to nejlepší, a na to jsem hrdá. Adriena Šimotová, Nepraš, Kolář, Sýkora, mám to nejlepší.

Kdo vám na umělce v těch šedesátých letech dával kontakty?

Nejvíc Jindřich Chalupecký, ten mi dával adresy a tipy. Všechno ale muselo jít přes československé Artcentrum, oficiální organizaci. Tam byl tehdy ve vedení Čarnogurský a s tím jsme se ohromně spřátelili. Jemu se líbilo, že jsem umění rozuměla, a pomáhal mi nakupovat to, co jsem si vybrala. Já jsem jim platila dolary, oni potřebovali valuty, a tak to šlo. Ale bylo to napínavé – my měli vernisáž na pět hodin, a teprve ráno dorazily obrazy. Bylo to dost často hodně vzrušující. Ale vždycky to vyšlo. Takhle se nám podařilo vystavit Kolíbala – nejdřív ve východním Německu, pak v západním Německu – a najednou jsme ho mohli vystavit i v Americe.

Váš manžel vás v tomhle podporoval?

Velmi. A ve všech směrech, on byl skvělý. Třeba se nám podařilo dostat Adrienu Šimotovou do Ameriky. Já jsem nakoupila nějaké její obrazy, a přišly poškozené. Tak jsem napsala ofi ciální dopis do Československa, že mají dvě možnosti. Buď to pošlu zpátky, jsou jistě pojištění. Samozřejmě nebyli. A že od nich chci zaplatit transport. Anebo si to nechám v Československu opravit, ale že i to musejí zaplatit. Anebo mají třetí možnost, pošlete mi sem přímo Adrienu Šimotovou, dejte jí vízum.
Samozřejmě to udělali. Byla tehdy tak šťastná, prý tehdy poprvé viděla moderní umění na stěnách. Dodnes se s ní stýkám, zůstaly jsme přítelkyně.

V roce 1985 jste nicméně dostala zákaz vstupu do Československa. Jaký byl důvod?

Zřejmě jsem jim byla nepohodlná. Stále se chystám, že se podívám do archivů, abych si přečetla, co o mně psali. Mé svazky mě velmi zajímají.

Pak přišel rok 1989 a vše se změnilo.

To byla zvláštní doba. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že je Československo zase svobodnou zemí, na druhou stranu velmi nešťastná, můj milovaný manžel dva měsíce předtím zemřel. Šla jsem za prezidentem Havlem, a řekla jsem mu: Já vám všechno dám. Hledali jsme pak místo, já vybrala Sovovy mlýny, které jsem nakonec po velkých bojích získala. Ale bylo mi vyhrožováno, protože tu nějaká firma chtěla mít restauraci. Já to měla tehdy tak těžké, a k tomu ještě ten strach… Říkala jsem teď paní Bradáčové: Vy musíte mít ochranku!

Lence Bradáčové, vrchní státní zástupkyni? Jste v kontaktu?

Ano, nedávno jsme spolu večeřely. Je mi moc sympatická, jak jde za svým cílem. Je silná a nebojácná, cítíte to z ní. Báječná žena.

Angažovala jste se v Občanském fóru, na politiku jste nikdy nepomýšlela?

Tehdy ne. Ale kdyby mi dneska bylo o dvacet let míň, byla bych do politiky šla. Alespoň bych se pokusila něco změnit.

Jste kritičkou současných politických poměrů. Co je podle vás největší problém?

Vláda. Korupce, v politice i v byznysu. Nevzdělanost, klientelismus a chamtivost. Vážím si Schwarzenberga a Pospíšila. Byla jsem překvapena, jakým způsobem si jej Nečas troufl odvolat. Jsem z toho smutná.

Je nějaká cesta ven?

Naděje je v mladých lidech. Ve vás, v generaci lidí kolem třiceti. Nesmíte se bát něco změnit. Je tu spousta vzdělaných lidí. A pak úspěšných podnikatelů, chytrých lidí, kterým už taky dochází trpělivost. Moc jim fandím, protože oni můžou tu změnu udělat. A něco se změnit musí, tahle země to potřebuje.

Rozhovor vyšel ve Forbesu v říjnu 2012.