Naprostá většina vztahových problémů pramení z našich primárních vztahů, tj. z těch, které máme se svými rodiči. Odvozujeme z nich naše očekávání vůči druhým lidem i ta, které máme sami vůči sobě. A to, co si s rodiči nevyřešíme, si v sobě nosíme všude s sebou a v takové podobě, v jaké jsme ustrnuli.
Čtěte také: Máte problémy ve vztazích? Tohle byste si měli uvědomit, aby se to zlepšilo
Tím jsou naše představy o vztazích buďto infantilní, nebo se vztahům naopak vyhýbáme, zkrátka kopírujeme své základní vztahové vzorce, zklamání a obavy. A co čert nechtěl, je to právě partner, díky kterému si můžeme (konečně) tyto své nevyzrálé postoje uvědomit. Vyžaduje to ovšem schopnost uznat, že by ten druhý rovněž mohl mít občas pravdu!
Partner jako naše nejlepší zrcadlo
Neuvědomovat si svá zranění a kořeny méněcenných pocitů znamená, že nás i nadále bez našeho vědomí ovládají. Jednoduše proto, že to, o čem nevíme, nejsme schopni ani nijak uspokojivě řešit.
Díky tomu, že máme své nároky, přání, touhy, ale i vzorce chování spoutány v primárních vztazích ke svým rodičům, v našem partnerovi spatřujeme částečně i svého rodiče, jakkoli nevědomě. Žena otce, muž matku, což v kombinaci s tím, že navazujeme milenecký vztah, dává dohromady neodolatelnou kombinaci, onen zdroj fascinace.
V ideálním obrazu, který se před námi na začátku každého vztahu rýsuje, spatříme i ideální řešení svého dosavadního citového strádání. Na partnera tak nakupíme nesčetné množství nároků a očekáváme, že tíhu, kterou sami neuneseme, on hravě zvládne. Muž má být pro něho prapodivným chováním ženy umístěn do postavení hrdiny hodného obdivu, od ženy muž naopak očekává ocenění a uznání. Většinou tento záměr nepochopí ani jeden a vyhlídky na další konstruktivní diskusi se ztrácí v dáli.
Konflikt a hádky, provázené silnými emocemi, nás ovšem nemají vést po válečné stezce s druhými, nýbrž k uvědomění si své identifikace s rolí dítěte nebo s rolí autoritativního rodiče. Tlak, který pociťujeme, nám může umožnit nahlédnout, jak moc postrádáme svobodnou vůli jednat ve svém nejlepším zájmu. Kolik vztahů nakonec dopadá tak, že on v ní vidí svou matku, ona svého otce, a přitom se nevidí navzájem.
Podvědomě očekáváme happy end, šťastné vyústění toho, co v minulosti přijít mělo a nepřišlo, ale platíme za to vlastní důstojností. V takových chvílích převzal kontrolu nad naším já komplex. Jednání pod jeho vlivem rovněž způsobuje, že druhého využíváme jen pro sycení vlastních nevědomých potřeb, a sice ve formě nároků na druhého. Jsou to právě tyto nároky, které je potřeba rozpoznat a zjistit, zda nám je může, či vůbec má, naplnit partner.
Bod zlomu
Pokus o nápravu, pokud k němu vůbec dojde, se musí opírat o snahu obou partnerů. Vztah lze přirovnat k tenisovému zápasu – na hru musí být dva a naše vlastní zodpovědnost leží na naší straně kurtu.
V případě, že se cestou sebepoznání vydá jen jeden z partnerů, vykoná tím mnoho dobrého sám pro sebe, ale je-li jeho motivací snaha změnit druhého, skončí nevyhnutelně ve slepé uličce bezmoci. Postupně se o své nově nabyté pravdě snaží partnera přesvědčit, což samozřejmě nikam nevede.
Klíčové je uvědomit si příčiny problémů v nás samotných. A poté přistoupit k důsledné sebevýchově. Nic totiž nesnášíme hůře než sami sebe. Vidět problém v druhém je přece mnohem jednodušší.
Navíc pomyslný poklad, který nás na dlouhé výpravě do divočiny vlastního nitra čeká, neslibuje žádnou garantovanou jistotu na záchranu vztahu. Slibuje pouze pohled sama na sebe a na náš vztah takový, jaký doopravdy je, za naší mámivou oponou iluzí a projekcí. Jenže není pravda přece jen lákavá? Odkud se v nás vůbec bere paradox, že se máme bát pravdy, a nikoli lži?
Jednoduše z toho, že se bojíme, že by partner mohl spatřit, jací doopravdy jsme, což mnohdy odmítáme vidět i my sami. Proto žijeme v sebeklamu a lež zakrýváme citovou uzavřeností nebo naopak přecitlivělostí. Abychom to ale mohli vidět, je potřeba se o pocitech a prožívání otevřeně bavit.
Emoce jako spolehlivé kontrolky
Klíčem ke vzájemnému porozumění je komunikace. Jednoduchý fakt, který je ale komplikován tím, že ve vypjatých chvílích nás neznámo odkud napadnou a pohltí iracionální postoje, názory a nálady.
Rozvířené emoce, které se projevují výbuchem, ale rovněž chladem a odstupem, jsou neprávem označovány za příčinu veškerých potíží. Podobně hloupé je přitom střílet posly špatných zpráv. Bez emocí není vztah a bez emocí je jakákoli diskuse filozofickou floskulí.
Místo potlačování emocí nebo rádoby duchovního přijímání a smiřování se s celým vesmírem můžeme projednou zkusit jiný postup. Začít pátrat po příčinách těchto emocí uvnitř sebe. Léky na uklidnění či lahev vína jen na chvíli zahladí povrchové symptomy, ale nedosáhnou až ke kořenům, odkud poté může zlo znovu a znovu vyrůstat.
Dokud si myslíme, že si lásku a přijetí můžeme na druhém vysloužit, vydupat, vyprosit či vybrečet, jen dál používáme nevyzrálý, a tudíž infantilní přístup, který navíc náš záměr spíše komplikuje. Dokud milujeme sebe skrz druhého, znamená to pouze, že takový vztah má jenom kompenzační charakter a jako takový bude zatížen pro partnera nesmyslnými nároky a požadavky.
Cílem je dospět. A pochopit, že nejsme zodpovědni za to, jaké pocity se v nás vynoří, ale za to, jak se k nim postavíme. Zbavit se bolesti a přehodit horký brambor na toho druhého nás emocí přece nezbaví.
Budeme spolu schopni ještě kdy mluvit?
Komunikaci, kterou zahalilo množství nedorozumění, lze znovu oživit jediným možným způsobem, a sice začít se o prožívaných nedorozuměních otevřeně bavit. K tomu je potřeba několik nutných podmínek.
První podmínkou je detektivní pátrání po svých vlastních skrytých nárocích. Co vlastně od partnera v této hádce očekávám? Čeho chci dosáhnout? Je to uznání? Přijetí? Ocenění? Nárok na druhé vyjadřuje nežitý vlastní nárok sama na sebe. Hledání ocenění či přijetí zvenčí nás tudíž přímo upozorňuje na téma vlastní sebedůvěry a sebehodnoty.
Druhou podmínkou je snaha o rozpoznání svých sebeklamů (více ve článku zde), a tím pádem rozlišování, kdy je naše jednání řízeno strachem a kdy jednáme sami za sebe.
A třetí, zlatou podmínkou je připuštění možnosti, že existuje cosi, co v psychologii nazýváme projekce. Díky tomuto fenoménu to, co jsme doposud spatřovali u druhých, začneme rozlišovat i sami u sebe, a to v případě, kdy si uvědomíme, že původ jakéhokoli vjemu má svůj původ v našem vlastním nitru.
Poznáváme tudíž to, čím kdo skutečně je a co si do něj my sami promítáme. Řečeno jinak, posuzujeme druhého dle své vlastní optiky, o které jsme přesvědčeni, že je objektivně pravdivá. Podle sebe soudím tebe.
V příštím díle se podíváme na to, jak pokřivené vztahy zkusit napravit
