Může se to zdát jako zklamání, ale rozhodně to zklamání není. Jediným českým filmem, který slaví úspěch na právě skončeném Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, je 85 let starý český snímek Extase Gustava Machatého z Národního filmového archivu, jemuž v sekci Classic udělili porotci cenu pro nejlépe digitálně restaurovaný film roku.

České Nabarvené ptáče Václava Marhoula nakonec hlavní soutěž Mezinárodního filmového festivalu v sobotu večer nevyhrálo; hlavní cenu, Zlatého lva, získal film Joker režiséra Todda Phillipse, Zvláštní cenu poroty pak Roman Polanski za film Žaluji. Přesto je benátská účast monumentálního českého eposu, na němž Václav Marhoul strávil víc než 10 let, ohromným úspěchem, satisfakcí a příslibem.

Nabarvené ptáče totiž v Benátkách v konkurenci stovek filmů rozhodně nezapadlo. Naopak. V českém prostředí se sice – jako už obvykle – kriticky psalo především o odchodech diváků během festivalových projekcí a projevech násilí ve filmu, nicméně zahraniční kritika zůstala Nabarveným ptáčetem zcela uhranuta a na festivalu se o filmu mluvilo. Xan Brooks, dvorní filmový kritik deníku The Guardian, pak dokonce Nabarvenému ptáčeti přidělil pět hvězd, což je u tohoto recenzenta zcela nevídané. „Jednou se natočí film o tom, jak bylo Nabarvené ptáče poprvé promítnuto v Benátkách,“ začal Brooks svoji recenzi.

Stejně nadšení byli i kritici amerického magazínu Variety a Hollywood Reporteru. Obě prestižní periodika, která tradičně umetají zámořským titulům cestu na americký trh, neskrývala obdiv a nadšení vůči poctivé filmařské práci českého režiséra a také jeho kameramana Vladimíra Smutného a film Nabarvené ptáče zde označili dokonce za „film, který tu nebyl k vidění dekády“. A právě tento fakt spolu s tím, že už za dva dny bude Nabarvené ptáče uvedeno v kanadském Torontu, tradičních dveřích otevírajících zahraničním titulům cestu do severoamerické distribuce, může Václavu Marhoulovi umožnit cestu ještě dál: až k americkým Oscarům.

Film, o němž se mluví, film z malé země, film trýznivý, syrový, ale nebývale aktuální, film, který drásá i poutá pozornost, nadto adaptace stejnojmenného světového bestselleru spisovatele Jerzyho Kosińského může americkou Akademii oslovit. Pokud tedy Nabarvené ptáče Česká filmová akademie do americké soutěže vyšle. Bylo by to záhodno – takové dílo, jaké natočil Václav Marhoul, tu opravdu nebylo dekády.

Ve Forbesu jsme příběh vzniku filmového Nabarveného ptáčete sledovali téměř osm let, od ledna 2012. Před dvěma lety jsme se v jihočeských Boleticích, v prostorách odsvěceného románsko-gotického kostelíku, dokonce účastnili natáčení. A byl to dechberoucí zážitek. Prohlédněte si galerii zcela mimořádných reportážních fotografií, kterou na place pořídili fotografové Forbesu Jiří Turek a Jana Jabůrková.

A ani v Benátkách ostatně Nabarvené ptáče nevyšlo úplně naprázdno. Film už v pátek obdržel od studentské poroty ocenění Film pro UNICEF. To je tradičně určené snímku, který vyjadřuje boj za práva dětí. Cena od studentské poroty Václava Marhoula velmi potěšila. „Někteří kritici skloňují neustále v mnoha pádech násilí a brutalitu. Naopak ten akcent je dán na to, že se jedná o humanitu a že důležitá je láska. A mě tak strašně potěšilo, že zrovna tito mladí lidé film takto pochopili. Děkuji a mám z toho obrovskou radost.“

Pro Václava Marhoula byla už účast v hlavní soutěži benátského festivalu ohromným úspěchem. Naposledy se v Benátkách v hlavní soutěži v roce 1994 představil snímek Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina režiséra Jiřího Menzela a od té doby si porota, mimořádně přísná ve volbě zástupců do hlavní festivalové sekce, žádný český snímek nevybrala. Až Nabarvené ptáče.

„Přiznávám, že jsem v to nevěřil. Naděje, že by to mohlo vyjít, že by se Nabarvené ptáče dostalo právě do Benátek, tedy na jeden ze tří vůbec nejprestižnějších filmových festivalů na světě, mi přišla až pošetilá. Ale jsem tak rád, že se to podařilo, tak to tomu filmu přeji, přeji to všem mým koproducentům, partnerům, sponzorům, hercům a štábu. Jsem moc rád, že jsem nezklamal jejich očekávání v tomto směru ani jejich důvěru, kterou do mě a do samotného filmu po celou tu dlouhou dobu vkládali,“ uvedl režisér, scenárista a producent v jedné osobě Václav Marhoul.

Nabarvené ptáče je jedním z nejdražších českých filmů historie, rozpočet příběhu o putování malého židovského chlapce Evropou zmítanou hrůzami druhé světové války se vyšplhal na 175 milionů korun. Peníze na Nabarvené ptáče se ovšem Marhoulovi nesháněly snadno. Z korporátních partnerů, s nimiž spolupracoval na svém předchozím filmu Tobruk, zbyla jenom Innogy.

Dalšími koproducenty Nabarveného ptáčete jsou Česká televize, slovenská veřejnoprávní RTVS, pomohly rovněž filmové granty, které Marhoul získal v Česku, na Slovensku i na Ukrajině, kde film také vznikal. Armáda ČR přispěla například pronájmem vojenského prostoru Boletice, kde se část filmu točila (mimo jiné i v odsvěceném románsko-gotickém kostelíku), osobním vkladem přispěla slovenská koproducentka Zuzana Mistríková.

Škála způsobů, jakými Marhoul dílo financoval, byla mimořádně pestrá. A objevují se tu i známé tváře českého byznysu. Mezi podnikatele, kteří Nabarvené ptáče významně podpořili, patří třeba spoluzakladatel Avastu a jeden z nejbohatších lidí Česka Eduard Kučera s manželkou Miladou nebo Vladimír Mařík, majitel technologické firmy CertiCon. „Eduard Kučera patří k hrstce osvícených bohatých lidí, kteří mají opravdický vztah ke kultuře a před nimiž smekám. Kéž by takových bylo víc,“ říká Václav Marhoul.

Cash je king
Vydání Forbesu Cash je king

Natáčení filmu Nabarvené ptáče zabralo 100 filmovacích dnů během 16 měsíců na celkem 43 lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku. Česká slavnostní premiéra je ohlášena na 11. září, film uvede do všech českých kin distribuční společnost Bioscop od 12. září 2019.

Titulní roli ztvárnil debutující Petr Kotlár. V dalších rolích se představí například Harvey Keitel a Stellan Skarsgård, spolu s nimi Udo Kier, Julian Sands a Barry Pepper. Václav Marhoul se netají tím, že mu šlo o co možná nejpřesnější ztvárnění atmosféry románu, jenž je sám o sobě podobenstvím. Tomu ostatně odpovídá i jeho vizuální forma. Proslulý kameraman Vladimír Smutný totiž natáčel celý film na černobílý 35mm negativ ve formátu Cinemascope.

„Nikdy jsme se s Vláďou nedohadovali tolik jako na tomto projektu. Nikdy. Ale také jsme se jeden druhému nikdy tolik neomlouvali. Kamera v Ptáčeti je ale kamera jeho života, bez přehánění,“ svěřil se Václav Marhoul s tím, že film dokončil bez zásadních kompromisů. Zůstal černobílý, dlouhý, němý a svůj. A právě to mu nyní může v ostré konkurenci pomoct. Že nejde o lehko stravitelný film, mimochodem naznačují i dramaturgové festivalu – filmu Nabarvené ptáče udělili omezenou přístupnost 14+, která se tu objevuje jen málokdy. Nicméně právě syrovost a naturalistické ztvárnění atmosféry Kosińského románu by mohly Nabarvenému ptáčeti pomoct k mezinárodní pozornosti – i světovému úspěchu. Rozhodně si to zaslouží.