Celé léto se připravovala. Vlastně celý rok. Klíčová advokátka Deloitte Legal Kateřina Mandulová nám v červenci vyprávěla, jak se chystá do Kyrgyzstánu, aby si splnila svůj životní sen. Z celkem pěti obávaných postsovětských velehor zbývalo zlézt sedmitisícový vrchol Pik Pobědy. Kdyby na něm stanula, dovršila by sérii korunovanou mezi horolezci ceněným titulem Sněžného leoparda. Dosud se to povedlo jen dvěma Čechům a široko daleko žádné ženě. Zbylé čtyři vrcholy už měla za sebou. Letos v srpnu se ocitla pod posledním z nich. Pik Pobědy měří 7500 metrů a k tomu, aby ho zdolala, nechybělo mnoho. Pak ale přišla celodenní sněhová bouře…
Venku zuří sněžná bouře, lomcuje stanem a hrozí, že nás každou chvíli zavalí sněhová lavina. Pod tíhou sněhu se celý stan hroutí. V ruce pro jistotu držíme nože, abychom případně rozřízli stan a z nouze se vyprostili. Jsme ve výšce 6700 metrů, těsně pod hlavním hřebenem Pik Pobědy, a vichřice neustále sílí. Každou chvíli jeden z nás musí vylézt ven ze stanu a odházet nový sněhový příval. Sisyfovská práce. Sníh se vtírá dovnitř, spacáky jsou mokré, zvlhlý plynový vařič sotva hoří. Rachot větru rve uši a nahání strach.
Věděli jsme, že nás to čeká, předpověď nelhala. Můj spolulezec Martin Sankot věřil, že to bude odpočinkový den. Spletl se. Místo ležení téměř bez přestání odhazujeme sníh. Venku se nedá skoro ani nadechnout, sníh zaslepuje a bílá mlha je celá v pohybu. Většinu odpracuje Martin, po každé šichtě se vrací do stanu ledový muž. Já občas střídám, ale ukazují se zjevné limity ženského lezení. Na holku je to prostě moc.
Skutečnost, že nejsme zcela rovnocenní partneři, nakonec rozhodla za nás. Bouře se druhý den sice uklidní, ale jít dál jen ve dvou je příliš riskantní. Prošlapávat stopu bez možnosti týmové spolupráce je téměř nemožné. Jediné rozumné řešení je otočit to a běžet dolů. Horolezci tomu říkají „pověsit pytel“.
Dostat se sem nebylo lehké. Je za tím hromada příprav, náročná aklimatizace a spousta odříkání. Martin nechal doma těhotnou ženu, já jsem se už poněkolikáté ocitla na stejném místě – v base campu pod sovětskou sedmitisícovkou. Několikáté léto v řadě strávené v mrazáku. Jenže stát se Sněžným leopardem, což obnáší zlézt hned několik podobně neprostupných vrcholů, není jen tak.
Pravda je, že o ten vrchol nakonec tolik nejde. Horolezci mi budou rozumět… Dojít až nahoru je ale krásné. Je to v jistém smyslu privilegium pohybovat se tam nahoře. Ocitnout se široko daleko nejvýš, nad vámi zůstává už jen nebe a nekonečný vesmír.
Vstupenkou do těchto božských končin je výborná kondička. Celý život běhám a vím, že se na své tělo mohu spolehnout. Nejraději mám běh do vrchu a je mi jedno, jestli zrovna běžím na Cukrák, Veľkou Chucholu, nebo na Pik Lenina. Alespoň jednou za rok běžím horský ultramaraton a otestuji své síly.
Ráda se taky otužuju. Když je minus deset, chodím plavat do Vltavy. Je dobré trénovat i hlavu, ideálně při lezení na pískovcových věžích v Česku. Nebát se a překonávat sám sebe se snadno naučíte na prvním konci lana cestou k jisticímu kruhu. Ve vysokých horách to velmi oceníte.
Všechno nám letos hrálo do karet. V Tádžikistánu nelétal vrtulník do base campu pod Pikem Komunismu a Pikem Korženěvské, loni jeden spadl a druhý potřebovala armáda. Takže horolezcům, kteří se chystali na Pamír, nečekaně zrušili expedici. Odjeli tedy do Kyrgyzstánu a nám se tím silně zvýšila šance na vrchol. Jsou roky, kdy se o Pik Pobědy nikdo ani nepokusí.
Tentokrát byl ale zájem relativně velký. Při aklimatizačním výstupu na Chan Tengri jsme navázali úzkou spolupráci s ruskými horolezci. Byli to ostřílení himálajští pardálové, přiletěli ve stejnou dobu a s námi měli stejně sladěný režim aklimatizace. Jenže v klíčový okamžik, když se konečně přiblížil moment výstupu na Pik Pobědy, nečekaně odletěli domů.
Museli jsme si poradit sami, ve dvou. To byla naše největší slabina. Další týmy vyrážely o pár dní napřed. Asi 15 lezců dobylo vrchol za krásného počasí. Věděli jsme, že bezvětří nebude trvat věčně. Blížila se vichřice. Řada lezců se rozhodla před bouří sestoupit do základního tábora. Nechtěli riskovat a vrchol oželeli. Bouře měla být relativně krátká. Zásoby jídla a plynu jsme měli dostatečné. Aklimatizaci jsme měli skvělou, mohli jsme si dovolit vyčkávat.
Nakonec nás to přece jen zastavilo. Podmínky výstupu se výrazně změnily. Cesta byla zavátá hlubokým sněhem. Vítr se sice zmírnil, ale neutišil. Do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, zda pokračovat. Vážili jsme pečlivě pro a proti. Who dares, wins! znělo heslo naší výpravy, ale my jsme se neodvážili.
Možná nakonec převládl Martinův strach, že nikdy neuvidí své nenarozené dítě. Kdo ví? Podmínky nebyly nereálné, ale souhra okolností nás donutila couvnout. Je pravda, že skoro všichni, kdo se po bouři ocitli na vrcholu, se nevrátili dolů. Z pěti horolezců se do base campu dostal jen jeden, ostatní zahynuli.
Je to jako v byznysu. V určité chvíli musíte mít i štěstí. O úspěchu rozhoduje řada proměnných – ať už je to počasí, nebo ekonomický cyklus. Někdy máte prostě smůlu. Objeví se objektivní překážka, která vás přinutí změnit plán. Zradí-li zdraví nebo ztratíte-li nenahraditelnou část vybavení, není co řešit.
Ale někdy to tak jednoduché není. Nikdy nevíte, jak dlouho bude trvat hezké počasí, a proto bývá lepší být konzervativní. Zkuste si pečlivě odpovědět na otázku: Na čem skutečně záleží? Pokud si správně srovnáte hodnoty, rozhodování může být nakonec docela snadné.
Klíčoví jsou vždy lidé a jejich očekávání. Abyste se mohli odvážit podnikat velké věci, potřebujete spolehlivého partnera a vnitřní motivaci. Martin byl silnější než já, ale nebyl mým horským vůdcem. Proto mě nijak nešetřil a tvrdě trval na tom, abych byla samostatná.
Žádné gentlemanství a žádné podávání ručičky při přeskakování ledovcové trhliny. Bylo to pro mě těžké, ale musela jsem se s tím smířit. To jsou pravidla hry: kdo nepřeskočí, nemá tu co dělat.
Je potřeba mít pokoru a přijmout neúspěch. V životě se dost věcí nepodaří hned, narážím na to čím dál častěji. Důležité je nevzdávat se, testovat své limity, sbírat zkušenosti a hledat nové možnosti. Dopracovat se k velkým snům je běh na dlouhou trať. Chce to pomalý pokrok.
Nejsem Urubko ani Bargiel, kteří se stali Sněžnými leopardy za jedinou sezonu. Svému snu musím něco obětovat. Vím, proč chci nahoru a co mi to dává. Proto se tam jednou pro ten zavěšený pytel vrátím.
Autorka je advokátkou v Deloitte Legal
