skip to main content
historie

Řada nejbohatších rodin Evropy se v minulosti zapletla s nacisty

6 minut čtení

Zámožná německá rodina Reimannových, jejíž JAB Holding sdružuje potravinářské značky jako Krispy Kreme, Panera či Pret A Manger, před dvěma týdny přiznala, že za druhé světové války profitovala z otrocké práce totálně nasazených cizinců zavlečených do Německa nacisty.

Stalo se tak až na základě odhalení, s nímž přišel bulvární deník Bild. Dnes už mrtví zakladatelé impéria Albert Reimann starší a Albert Reimann mladší podle něj nejenže využívali práce ruských a francouzských zajatců, ale byli i aktivní v nacistické partaji NSDAP.

Rodina, kterou dnes tvoří čtveřice potomků Reimanna mladšího, z nichž každý vlastní majetek v hodnotě odhadem zhruba 3,7 miliardy dolarů, teď prý podle svého mluvčího Petera Harfa plánuje věnovat 11 milionů dolarů nějaké „vhodné organizaci“, byť zatím není jasné které.

Mluvčí současně prozradil zajímavou věc, a sice že se rodina o své pletky s nacisty začala intenzivně zajímat už v roce 2014, kdy pověřila historika Paula Erkera úkolem, aby o nich zjistil co možná nejvíc. Práce na úkolu dosud neskončila, nicméně podle Harfa by se tak mělo stát nejpozději příští rok.

Rodina Reimannových není ani zdaleka jediná, kdo se zapletl s nacistickým režimem nebo kdo profitoval z otrocké práce válečných zajatců. Víc než desítka evropských miliardářů a jejich rodin, které rozjely své podnikání před druhou světovou válkou, profitovala buď z kontraktů uzavřených s nacisty, nebo z už zmiňované práce totálně nasazených, či z nakradených věcí a podobně. Jsou mezi nimi například Klaus Michael Kühne (Kühne und Nagel) nebo Heinz Hermann Thiele (Knorr-Bremse AG).

„Tahle odhalení vlastně nejsou nijak překvapivá. V roce 1944 tvořili celou třetinu pracovní síly v Německu totálně nasazení a zajatci. To znamená, že takřka každá firma, která v té době existovala, více či méně profitovala z otrocké práce,“ vysvětluje německý historik Roman Köster. A dodává: „Od roku 1942 bylo pro německé firmy hodně komplikované udržet výrobu, aniž by se tak či onak zapletly s režimem.“ Podle něj jsou nicméně obvinění vznesená vůči rodině Reimannových závažnější v tom, že podle zjištění Bildu se u nich údajně se zajatci zacházelo nelidsky. Rodina popírá, že by se na tom zakladatelé společnosti osobně podíleli.

Řada firem přiznává, že za války těžila z otrocké práce a ze zakázek režimu, a omlouvá se za to, zřídkakdy však dojde i na finanční odškodnění. „S přibývajícím časem je čím dál složitější vznést legální nárok na odškodnění – ten, kdo si jej nárokuje, musí prokázat, že ho předkové dnešních majitelů firem skutečně okradli,“ říká Karthik Ramana, který na Oxfordské univerzitě přednáší ekonomii a právo a specializuje se i na etiku s tím související. „S čím se pak musejí stěžovatelé častokrát spokojit, je pouhé morální odškodnění, omluva.“

Podobně uvažoval i Ingvar Kamprad, zakladatel nábytkářského impéria Ikea, který Forbesu v roce 2000, po odhalení, že byl členem mládežnické nacistické úderky, řekl: „Možná i vy jste v pubertě udělali věc, které dnes litujete. A proč jsem o téhle kapitole svého životopisu dosud nemluvil? To je jednoduché. Bál jsem se, aby to neohrozilo můj byznys.“ Kamprad zemřel v roce 2018 a jeho tři synové, všichni miliardáři, zdědili každý část impéria, které je vinou zakladatele také spojováno s nacismem.

Stejně jako většina obyčejných Němců i většina majitelů německých firem se prostě jen chopila příležitosti.

Byznys neprofitoval jen z otrocké práce. „Pro určitou elitní skupinu podnikatelů, kteří veřejně sympatizovali s nacistickým režimem, byly přiměřenou odměnou velké státní zakázky,“ říká profesor ekonomie a historie Christopher Kopper.

Jedním z nich byl kosmetický gigant L’Oréal, který za třetí říše nesmírně vyrostl. Dnes v něm vlastní většinu akcií Françoise Bettencourt Meyers, s 53,3 miliardy dolarů jmění nejbohatší žena světa. O jejím dědečkovi a zakladateli firmy Eugènu Schuellerovi se traduje, že byl údajně zapřisáhlý antisemita. Důležitější ale bylo partnerství jím spoluřízeného výrobce barev a laků Valentine s německou firmou Druckfarben, která dodávala ve velkém barvy německému námořnictvu. Právě Schueller zřejmě tohle spojenectví domluvil a uzavřel.

Podle účetních dokladů z let 1940 až 1943 vzrostly v tomto období Schuellerovy příjmy téměř desetinásobně (alespoň to tvrdí kniha Aféra Bettencourt: Nejbohatší žena světa a skandál, který otřásl Paříží). Schueller byl po válce obviněn ze spolupráce s nacisty, ale nikdy z ní nebyl usvědčen. Firma tahle obvinění dodnes odmítá jakkoli komentovat.

Schueller operoval z Francie, ale většina podniků, které z nacismu nejvíc profitovaly, byla německá. „Stejně jako většina obyčejných Němců i většina majitelů německých firem se prostě jen chopila příležitosti,“ říká Kopper.

Vedle zakázek pro režim šlo nejčastěji o zneužívání práce válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Rodina Quandtových, která vlastní největší podíl akcií v automobilce BMW a do níž patří miliardář Stefan Quandt (jmění 17,3 miliardy dolarů) či Susanne Klatten (jmění 20,1 miliardy dolarů), také udržovala čilé styky s nacisty.

Herbert Quandt s manželkou Joannou

Padre rodiny Günther Quandt a jeho syn Herbert (dědeček a otec výše jmenovaných Stefana a Susanne) zaměstnávali za války ve svých firmách zhruba 50 tisíc totálně nasazených a vězňů z koncentračních táborů. Tvrdí to alespoň dokument Das Schweigen der Quandts (Mlčení Quandtů). Otroci pracovali na zakázkách pro nacistickou armádu – vyráběli baterie, střelné zbraně a munici, a to hlavně v Quandtově klíčové firmě Accumulatorenfabrik AG. Quandtovi si rovněž bezplatně přivlastnili celou řadu židovských podniků zrekvírovaných nacisty.

Aby toho nebylo málo, Herbertova nevlastní matka Magda Ritschel se s jeho otcem Güntherem rozvedla jen proto, aby si následně vzala Josepha Goebbelse, ministra propagandy třetí říše a pravou ruku Adolfa Hitlera (ten byl ostatně na jejich svatbě svědkem). Automobilka BMW, v níž Quandtovi získali většinový podíl až po druhé světové válce, což jim zajistilo většinu jejich současného jmění, sama hodně profitovala ze zakázek pro nacistickou armádu.

Mluvčí rodiny Quandtových na žádost Forbesu o vyjádření nereagoval, ale v oficiálním komuniké automobilky BMW z roku 2016, kdy slavila 100 let od založení, stojí: „Nesmírné utrpení lidí, kteří za války pracovali jako totálně nasazení, zůstává předmětem naší hluboké lítosti.“ Nutno dodat, že firma věnovala peníze nadaci German Economy Foundation Initiative, která poskytuje kompenzace někdejším totálně nasazeným.

Celá řada nejbohatších rodin Evropy – nemluvě o mnoha dodnes existujících firmách, které nejsou spojené s miliardáři – měla opletačky s nacistickým režimem.

Dalším podnikem, který profitoval z práce zajatců a vězňů, byl mediální konglomerát Bertelsmann. Před druhou světovou válkou byla firma jen relativně malým vydavatelstvím (dnes ji spoluvlastní Elisabeth Mohn, jejíž majetek je odhadován na 3,2 miliardy dolarů). Koncem 20. let ale začala vydávat, a hlavně vydělávat na nejrůznějších pamfletech antisemitského a nacionalistického rázu, alespoň podle firemních archivů.

Záhy se dokonce Bertelsmann stal klíčovým dodavatelem tiskovin a knih pro německou armádu. Aby zvýšil svůj zisk, zaměstnával v tiskárnách židovské vězně, což potvrdila zpráva, kterou si firma nechala zpracovat v roce 1998. Henrich Mohn, Elisabethin tchán a syn Bertelsmanna zakladatele,  sice nebyl členem nacistické partaje, ale podle historika Koppera nepokrytě využil příležitosti a těžil z ní.

Bertelsmann se od té doby snažil alespoň částečně kompenzovat škody. V roce 2000 se připojil k dalším asi šesti tisícům německých firem, které totálně nasazeným lidem, zajatcům a vězňům vyplatily odškodné ve výši 4,5 miliardy dolarů. Samotná Elisabeth Mohn, jinak prominentní filantropka, se už v minulosti zasazovala o nápravu křivd spáchaných vůči Židům a dál se chce v téhle oblasti angažovat.

Byli ale i takoví zámožní podnikatelé, kteří se spolupráci s nacisty vyhýbali. Francouz Marcel Dassault – jehož vnuci Olivier, Thierry, Laurent a Marie-Heléne Habert dnes disponují jměním v odhadované výši šesti miliard dolarů – stavěl začátkem druhé světové války letouny pro francouzskou armádu. Dassault, který byl Žid (později konvertoval ke křesťanství a změnil si jméno z Bloch na Dassault), odmítl po německé invazi spolupracovat s novým, kolaborantským režimem. Byl proto zatčen a označen za „jedince nebezpečného pro národní obranu a bezpečnost“. Následně byl poslán do koncentračního tábora Buchenwald, kde mu dali na výběr: když povede výrobu v tamní fabrice, bude volný. Odmítl a zůstal vězněm až do roku 1945, kdy byl tábor osvobozen spojeneckými vojsky.

Ale i někteří z těch, kteří nesympatizovali s nacistickým režimem, zvolili raději spolupráci, než aby přišli o svůj podnik nebo ohrozili bezpečnost svou či své rodiny. Jak Kopper, tak Köster v té souvislosti zmiňují příběh podnikatele Roberta Bosche, jehož syn Robert s rodinou disponovali v roce 2006 jměním ve výši zhruba 4,6 miliardy dolarů.

Robert Bosch s Adolfem Hitlerem

„Přeju Židům, Turkům či buddhistům, ať se modlí ke svým bohům a božstvům – pokud jsou to dobří lidé, mám je i rád,“ napsal Bosch v roce 1885 v dopisu své snoubence. V dalších letech se dokonce stal jedním ze zakladatelů Spolku za potírání antisemitismu (založeného v roce 1926 ve Stuttgartu).

„Bosch a část managementu firmy byli proti Hitlerovi, a dokonce podporovali odbojové skupiny,“ říká Köster. „I tak byla ale firma zapletená do vší té válečné mašinerie a zaměstnávala tisíce totálně nasazených, k nimž se mnohdy nechovala jako k řádným zaměstnancům.“ Podle mluvčího firma v průběhu druhé světové války zaměstnávala asi 20 tisíc otroků z řad zajatců, vězňů a totálně nasazených a uzavřela několik kontraktů na dodávky nacistickému režimu. Na druhou stranu ale pomohla zachránit některé židovské spolupracovníky a podporovala odboj.

Takže ačkoli je kauza Reimann zneklidňující, nejde o nic úplně neobvyklého. Celá řada nejbohatších rodin Evropy – nemluvě o mnoha dodnes existujících firmách, které nejsou spojené s miliardáři – měla opletačky s nacistickým režimem. „Nebylo by snadné najít nějaké, které je neměly,“ dodává Köster.