skip to main content
Inspirace ze světa

Recept úspěšné značky mouky? Mít tři šéfy, kteří si dokážou vše vyříkat

5 minuty čtení

Ralph Carlton, jeden z šéfů výrobce mouky King Arthur, se opře o zeď ve skromně zařízené kanceláři, kterou sdílí s dalšími dvěma šéfkami slavné značky v jejím ředitelství v městečku Norwich v americkém státě Vermont. „Když jsme spolu, jdeme do všeho fakt společně,“ prohlásí s úsměvem šedesátník.

„Nejsem natolik kompetentní, abych firmě šéfovala sama. Věřím ale, že jsou ti dva díky mně lepší,“ říká další CEO, šestapadesátiletá Susan McDowell. A rychle se opraví: „Ne, já jim vlastně jen pomáhám, aby byli lepší!“

„Mít kolem sebe dva lidi, kteří jsou absolutně otevření a jednají transparentně, vám dává spoustu síly,“ dodává poslední členka unikátní trojice Karen Colberg. „Víte, jak lidé z byznysu říkají, it’s lonely at the top? Něco na tom opravdu je.“

V byznysu taky obecně platí, že pro firmu je ideální, když má pouze jednoho CEO – možná si vzpomenete na puč, který Sandy Weill zorganizoval proti druhému spolušéfovi Citigroup Johnu Reedovi – ale pro King Arthura je trojice rovnocenných šéfů v čele jednou z důležitých ingrediencí jeho receptu na úspěch. Během let, kdy Carlton, McDowell a Colberg sdílejí funkci CEO, se všichni tři spolu vždy dokázali dohodnout, aniž by se museli uchýlit k hlasování. Pomyslné vrážení nožů do zad a politikaření o moc zkrátka není jejich styl. „Je to partnerství, ve kterém si nemůžete dovolit luxus neřešení vzájemných neshod.“

Ve firmě, která stojí na silných hodnotách, to může fungovat. Pokud mají šéfové vzájemně silný pracovní vztah, pokud za sebe dokončují věty…

Byznys King Arthura, který spočívá v prodávání dvoukilových balíčků s hladkou moukou nebo chlebovou moukou s vysokým obsahem proteinu, je velmi drsný, s nízkými maržemi. Globální ceny pšenice se za posledních pět let propadly téměř o sedm procent a změnily se i chutě Američanů, přičemž stoupající množství spotřebitelů vyhledává alternativní mouky nebo přecházejí na stravu bez obilnin. A konkurence na americkém desetimiliardovém trhu s moukou není zanedbatelná – ať už jde o obří průmyslové zpracovatele typu General Mills, nebo řemeslné značky jako Bob’s Red Mill.

Společnost velikosti King Arthura má tak na výběr ze dvou možností: buď pokračovat v tom, co děláte, a riskovat, že to celé půjde pomalu do kopru, nebo diverzifikovat svůj byznys prostřednictvím akvizic a riskovat, že přijdete téměř o všechno. Přesně to se před pár dekádami přihodilo společnosti King Arthur.

Tři králové. Karen Colberg, Raplh Carlton a Susan McDowell řídí King Arthura společně od roku 2015.

Nyní pod společnou vládou tří šéfů King Arthur vykazuje každý rok růst v řádu vyšších jednotek procent, loňské tržby činily 150 milionů dolarů a firma se drží v zisku. V konkurenčním boji s Gold Medal, vlajkovou značkou General Mills, King Arthur vyzdvihuje především své přesvědčení, že mouka může být konzistentně kvalitní i bez bělení a přidávání bromičnanů (ty umožňují intenzivnější kynutí chleba, ale jsou potenciálně karcinogenní). Firma spolupracuje s mlýny tak, aby se obsah bílkovin v mouce držel v přesném rozmezí s maximálně 0,2procentní odchylkou, zatímco u výrobků konkurence může kolísat až o dvě procenta.

To zní jako málo, ale jen pár procentních bodů rozhoduje, jestli je mouka vhodná na pečení nadýchaných narozeninových dortů (10 procent), nebo se hodí spíš na chleba (12 procent) – zaměnit jednu za druhou by pro velké pekárny znamenalo výrobní katastrofu. Vše výše zmíněné umožňuje společnosti King Arthur nacenit své produkty o chlup dráž než konkurence – 2,5kilogramový balíček její mouky stojí přibližně o čtvrtinu víc než stejné balení Gold Medal.

King Arthur je původně rodinná firma s tradicí, která sahá 200 let zpátky – z importéra anglické mouky se postupně stal domácí výrobce, kterého po pět generací vlastnila a řídila rodina Sandsových. Poslední z nich, Frank Sands, se do vedení rodinného podniku zapojil po absolvování Harvard Business School v roce 1963. Z malé ziskové společnosti, ve které se otočily tři miliony dolarů ročně, vybudoval prostřednictvím série akvizic holding, který zahrnoval sirupy, toppingy, předpřipravené náplně a další sladké pekařské ingredience. To se ovšem ukázalo jako obří chyba. Na konci 70. let byl z dobře šlapající rodinné firmy jen chaotický stroj na pálení peněz.

„Dotek smrti“ vyděsil King Arthura natolik, že od rodinného vedení firma postupně upustila a dnes ji vede trojice se stejnou vizitkou – CEO. Prvním šéfem bez rodinných vazeb, který převzal otěže byznysu s moukou, se v roce 1999 stal Steve Voight. V čele zůstal 15 let, až do odchodu do důchodu, kdy představenstvo oslovilo čtyři členy strategického týmu – Ralpha Carltona, Susan McDowell, Karen Colberg a Mikea Bittela –, zda by firmu nevedli společně. Bittel, který pracoval na dálku, se společného šéfování King Arthura po půl roce vzdal, ostatní se udrželi. Pro společnost, kterou od roku 2004 vlastní zaměstnanci, to byl přirozený další krok. A ačkoli Sandsovi prodali i své zbývající podíly, King Arthur dál funguje jako rodinná firma.

„Zvenku to vypadá jako větší změna, než to ve skutečnosti bylo, ale nejvyšší vedení byl zkrátka velmi úzce propojený tým,“ vysvětluje Voight. „Velkých rozhodnutí bez jejich zapojení jsem sám udělal jen pár.“

Susan McDowell ve firmě působí nejdéle. Na starosti má zejména HR a dohlíží na firemní kulturu. Za 19 let tu rozšířila objem placené dovolené, proplácí i dobrovolnické aktivity zaměstnanců, zasadila se o zvýšení nástupních platů a pro zaměstnance domluvila s lokálními farmami možnost zvýhodněného nákupu zeleninových bedýnek. Voight o ní v žertu mluví jako o  „hrdinné rytířce Suzanne, soucitné vůdkyni a strážkyni duše království“.

Ralph Carlton je ve firmě nejkratší dobu, nastoupil v posledním roce Voightova působení jako finanční ředitel. Do firmy přinesl zkušenosti z Goldman Sachs nebo Coca-Coly – „firem, které dnes všichni považují za zlo, ale tenkrát to bylo takové mírné zlo“, vtipkuje. Jeho portfolio zahrnuje všechny ožehavé stránky rozvíjení byznysu, jako řízení regionálních obchodních týmů a vyjednávání se zemědělci a mlynáři napříč USA.

Třetí CEO je Karen Colberg. Bývalá šéfka prodejů v řetězci Gap ve společnosti King Arthur pracuje od roku 2005. Firmu dovedla do moderní éry, která obnáší nikdy nekončící kampaně na sociálních sítích a agresivní marketing. Na měnící se poptávku reagovala uvedením různých trendy alternativ, včetně bezlepkové mouky, která při vývoji prošla 600 iteracemi, nebo paleo směsi z mletých mandlí, kokosu a manioku. Vede taky strategii firemního instagramového účtu, který sleduje 340 tisíc lidí (Gold Medal má jen tři tisíce followerů) – fotografie croissantů, bagelů, bábovek nebo italských sušenek biscotti se mohou směle porovnávat s jakýmkoli vymazleným profesionálním food blogem. Její další úkol: redesignovat zastaralé firemní logo, vyobrazující rytíře na koni. „Směr, kterým jsme posledních šest let obraceli náš marketing, změnil celou firmu. Nejde jen o mouku,“ tvrdí Colberg.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Společné vedení je risk pro jakoukoli firmu. „Pokud mají všichni identickou pozici, může to být trochu nebezpečné a taky zmatečné pro ostatní,“ říká Rosabeth Moss Kanter, profesorka Harvard Business School. „Ve firmě, která silně stojí na hodnotách, to může fungovat. Pokud mají šéfové vzájemně silný pracovní vztah, pokud za sebe dokončují věty…“ Trojice v čele King Arthura tak fungovala odjakživa a zdá se, že se problémy zatím neobjevují.

„Myslím, že všichni tři umíme přijímat zpětnou vazbu,“ přemítá Carlton. „Je to jako mít kamaráda nebo partnera, který vás srovnává do latě.“

„Jo, je to jako manželství,“ dodává Karen Colberg, čímž si od kolegů vyslouží smích i pobouřené zamručení.