skip to main content
Forbes Challenge

Řekli mi, že můžu být, čím chci. Tak jsem se stala mořskou pannou

3 minuty čtení

Na první pohled to může působit jako šílenost, se kterou přišel někdo opravdu hodně znuděný. Při pohledu bližším se však z vody vynoří zábavný sport, nabízející vyžití nejenom pro caparty. Plavání v převleku za mořskou pannu pomalu dobývá světové akvaparky a do Česka ho přivedla někdejší „ajťačka“. Když přišla šance si ho na kurzu tzv. mermaidingu vyzkoušet v prostorách Aquapalace Praha, má dětská láska k víle Ariel a taky Daryl Hannah ve filmu Žbluňk! zahořela nanovo.

Aneta Janovská založila značku Happy tails a poté professional mermaid academy v Česku před čtyřmi lety. Za tu dobu rozjela plavání ve stylu mořské panny v 29 bazénech po celé republice: školí lektory a pod stejnou značkou také vyrábí vlastní plavecké potřeby pro tento možná trochu zvláštní sport.

Janovská si mermaiding zamilovala před osmi lety, když byla s rodinou v americkém Orlandu a poprvé viděla v zábavním centru plavat mořské panny. Ještě při práci v Microsoftu (a při vychovávání tří dětí) se tak rozhodla založit vlastní školu, kde vás naučí plavat jako mořská panna.

V zahraničí najdete podobné školy pro děti i dospělé například na Havaji, Filipínách nebo ve Španělsku a třeba ve Spojených státech je mořská panna povoláním, kdy si ve vodní nádrži v restauracích nebo zábavních parcích můžete vydělat víc než šest tisíc korun za hodinu. U nás je mermaiding kvůli absenci moře zatím spíš kuriozitou a málokoho napadne, že je to mimo jiné náročný, efektivní, a hlavně zábavný sport.

Když jsem v devět ráno stála na břehu bazénu, kde Janovská pořádá zatím jen kurzy pro děti, s plaveckým instruktorem, potápěčem a trenérem mermaidingu Romanem Rozšafným, hrát si na mořskou pannu se mi moc nechtělo. Jako první jsem si musela nasadit ocas – ten se skládá z monoploutve, kterou si můžete velmi zjednodušeně představit jako velikou plastovou desku potaženou neoprenem, do které strčíte obě nohy. Na tu pak natáhnete samotný obleček z plavkoviny, který pokryje jak ploutev, tak spodní část těla.

Často mám problém se ráno obléct do normálního oblečení, natož se na břehu bazénu vsedě nasoukat do rybího ocasu. Janovská mi ale pomáhá a říká, že profesionální mořské panny mají ocasy kvůli autenticitě a lepšímu ponoru vyrobené ze silikonu, který může vážit až dvacet kilo. Její „kostýmy“ mají tuto podobu z bezpečnostních důvodů, v případě nebezpečí ze sebe můžete ocas setřepat.

Janovská své plavecké vybavení a lekce spoluvytváří s bývalým reprezentačním trenérem Česka ve freedivingu Martinem Zajacem, přičemž vyškolených mermaid trenérů má dnes celkem osmadvacet. Jeden obleček vyráběný v českých dílnách spolu s plavkami a ploutví vás pak vyjde kolem čtyř tisíc korun.

Protože ještě nevím, jak se v ploutvi pořádně hýbat a dopravit se doprostřed bazénu, instruktor mě jednoduše zvedne a tematicky mě odnese do vody, která mi sahá přibližně po pás.

Nejdřív zkoušíme plavání na zádech. Stojím ve vodě, ruce vzpažené nad hlavou, mám se odrazit, položit na vodu, ruce nechat vzpažené a vlněním vycházejícím ze středu těla a v kyčlích vytvořit pohyb, kterému se říká delfínové vlnění. To zkoušíme několikrát a jde mi to celkem bez problémů. Trik je držet se v jedné rovině, být zpevněná a nepotopit zadek pod vodu.

Hned si uvědomuju, jak je příjemné mít ploutev a v ní zafixované nohy – je to jednoduše motor, který vás pohání. Jako správná mořská panna zkouším nejdřív plavat bez brýlí, jelikož ale neumím pořádně pod vodou otevřít oči, plavu šejdrem a ztrácím orientaci, beru si tak brýle a obdivuju profesionální mermaids, které se pod vodou ještě usmějí a zamávají. Mně v tenhle moment dává zabrat jen tak nějak být.

Po plavání na zádech zkoušíme plavání na břiše s plaveckou deskou, kdy si zase zkouším delfínové vlnění, které se ukazuje jako skvělý workout na břicho. Následně se mám potopit a plavat pod vodou se vzpaženýma rukama. Protože jsem se nikdy pořádně nepotápěla, neumím se ponořit do hloubky, což trenér vyřeší jednoduše tak, že mě vždycky rukama přitlačí pod hladinu.

Opravdové blaho nastává ve chvíli, kdy dostanu tip, abych si dala ruce podél těla. Sama od sebe se najednou dostávám víc do hloubky, až se břichem dotýkám dna bazénu. Protože máte nohy zafixované v ocasu, plavání nabere úplně jiný švunk, kdy se i díky rukám podél těla budete cítit jako jeden celistvý kus a můžete se soustředit jen na vlnění těla a na to, jak rychle plavete dopředu.

Po několika minutách zkoušení si uvědomuju, jak je tenhle styl plavání strašně přirozeným a příjemným pohybem, který protahuje a zároveň relaxuje celé tělo i hlavu. Kouzlem je zůstat pod vodou co nejdéle, protože čím déle plavete, tím více se dostáváte do jakéhosi flow mořské víly. Trenér mi ostatně říká, že holčičky, které trénuje, uplavou na jeden nádech i 40 metrů.

Jako nejtěžší se za hodinový trénink ukazuje plavání na boku a pózování, které k povolání mermaid patří taky. Udržet se na boku, a ještě se vlnit je stejně náročné jako se nenásilně usmívat, zatímco ležím na břehu bazénu, opírám se o loket a rukou si mám přidržovat ploutev. Mám pocit, že mi vybouchnou břišáky, a v hlavě mi zní Holka magor od Lenky Dusilové.

Z hodiny ale odcházím s velkým úsměvem, bolením celého těla a vidinou jasné kariéry v mém příštím životě.