Ještě před pár lety byste Michala Pospíšila neviděli jinak než s krátkým sestřihem a v perfektně padnoucím obleku, v němž obrážel zasedačky velkých firem, řídil expanze a stovky lidí.
Úspěšná korporátní cesta ho vynesla až do nejvyšších pater Humanicu, Takka nebo Lidlu. Byl také jednou z klíčových postav na počátku velkého českého obchodu, kdy americký gigant Office Depot, pro nějž Pospíšil také pracoval, kupoval český Papirius Petra Sýkory.
Čtěte také: Cesta z města. Manželé opustili korporaci a kvasí cider
Po dvou dekádách téhle práce, v 46 letech, ale začal mít manažerských povinností dost, a tak ředitelské křeslo vyměnil za nahrávací studio, oblek vystřídala kožená bunda a krátké vlasy účes ve stylu rockového kapelníka. Dnes se byznysu věnuje jen na volné noze, což mu na živobytí stačí, a se svojí kapelou GO18 objíždí firemní akce a hraje pro podobné firmy, ve kterých dříve sám působil.
Nebyla škoda opustit dobře placený svět nejvyššího managementu?
Ani ne. Samozřejmě že v období, kdy potřebujete budovat rodinu a zázemí, je stabilní manažerská pozice ideální, tam bych se do ničeho na vlastní pěst nepouštěl. Když ale děti (syn Michala Pospíšila založil úspěšnou digitální agenturu, jeho příběh si můžete přečíst zde) vyrostou a zůstanete třeba jen s partnerkou či partnerem, zjistíte, že potřebujete k životu mnohem méně. Začnete se radovat z úplně jiných věcí a čas se pro vás stane mnohem cennějším než nějaké peníze. A začnou se radovat i lidé okolo vás – rodina, kapela, kamarádi z nohejbalu a další, na které najednou máte čas…
Přestala vás práce ve velké společnosti bavit?
Spíše bych řekl, že mě to unavilo.
Co přesně?
Nemám rád takové ty korporátní hádky mezi odděleními a opevňování pozic. Nelíbí se mi, když se z firmy stane instituce, kde jsou lidé na výdrž, nikoli na výkon. A bohužel, čím je korporace větší, tím větší tam je příležitost fungovat jen na výdrž. To se vám v malé organizaci nestane, tam se nemůžete zašívat, protože vaše výsledky jsou hned vidět.
Plánoval jste tu kariérní otočku předem? Šetřil jste si na ni peníze?
Díky 20 letům v retailu jsem získal spoustu zkušeností a lidé se na mě začali obracet s žádostmi o rady. Na prahu padesátky jsem se tak stal freelance konzultantem. (smích) Překvapivě jsem začal mít těch „zakázek“ relativně dost, proto když jsem v roce 2009 končil jako šéf Takka pro Česko a Slovensko, což byla moje poslední štace, nebál jsem se, že budu o hladu.
Michal Pospíšil odehrál s kapelou GO18 od roku 2012 stovky koncertů.
Takže jste měl rázem více času a začal se věnovat hudbě?
Věnuji se jí odmalička. Díky svému otci, který pracoval jako expert na tropické zemědělství, jsem vyrůstal v Ghaně, kde jsme téměř všechny volné večery trávili ve společnosti evropské komunity s kytarou. Byla se mnou i po návratu do Česka, při studiu práv a také těch 20 let po korporátech. Jen nebylo tolik času.
V roce 2012 se jeden můj známý, také muzikant, ocitl v podobné situaci, kdy končil jako šéf velké rakouské firmy. Potkali jsme se, zahráli si a došlo nám, že bychom mohli hrát spolu, a to pro typy firem, ve kterých jsme dříve pracovali. Věděli jsme, jak firemní akce probíhají, co jim chybí a jaké jsou možnosti, a také jsme doufali, že je zaujme náš příběh.
Co tedy firemním akcím chybí?
Na rozdíl od koncertů se často konají v akusticky zcela nevhodných prostorech, proto jsme dlouho řešili dilema, jak hrát stoprocentně živě, ale bez standardní bicí soupravy. Nakonec jsme problém vyřešili a po nějaké době usilovného cvičení jsme se bicí naučili hrát sami, nohama, a to tak, že jsme si soupravu rozdělili. Tím pádem, ač stoprocentně živá kapela, můžeme přizpůsobit hlasitost jakémukoli prostoru. Hrajeme hlavně světovou i českou rockovou a bluesovou klasiku let 60. až 80. a to lidi baví.
Myslíte, že byste se dokázal hraním uživit?
Spíše přiživovat. (smích) Jsme v naší kapele GO18 čtyři, s oním parťákem a dvěma dámami – jedna je vystudovaná zpěvačka, druhá je manažerka prodeje technických součástek. Společně za měsíc vyděláme maximálně desítky tisíc. Více desítek, když je dobrý měsíc, méně v tom špatném. Nejedeme ale na sílu a nikomu neposíláme nabídky. Funguje nám jen „word of mouth“, referenční marketing bych řekl. Šéfové firem, pro něž hrajeme, jsou většinou v mém věku, takže si začneme rozumět velice rychle. (smích)
Dáváte si v rámci hudby nějaké cíle, nebo to necháváte plynout?
Určitě dávám, mám to v krvi. Největší radost mi dělá, když z ničeho vznikne něco. Když jsem se stal šéfem Takka pro náš region, nic jsme tu neměli. Stavěli jsme ho úplně od nuly a dotáhli na dvě miliardy obratu. S hudbou je to jiné v tom smyslu, že se třeba chci dostat k lepší aparatuře, velkoplošné projekci, hrát pro větší publikum na větších akcích a více skládat. Chtěl bych také pomoci dostat skvělé české kytary Furch do Spojených států.
Na takto konkurenčním trhu mají potenciál české kytary?
Jakmile si je muzikant vyzkouší, už nechce nic jiného. Když nepočítám značky, které udělají pár kousků ročně, je Furch jediný opravdový výrobce kvalitních akustických kytar v Evropě. Dělají fenomenální práci, ale dodávat do USA z Česka je časově velmi náročné a na dálku ten byznys prostě nerozjedete. S Furchem tam tedy zakládáme firmu a budujeme distribuční síť… To je další příklad, kde své maloobchodem protřelé ruce mohu přiložit k dílu.
Konzultace, kapela, Furch… Nejste náhodou paradoxně více vytížený než dříve?
To se jen zdá, že je toho hodně. A i když se to občas nakupí, jsem řádově spokojenější.
Rozhodně ale nechci na korporace házet špínu. Naopak bych působení ve velké firmě doporučil každému, včetně mladých lidí, kteří vědí, že chtějí podnikat. Nikde jinde se nenaučíte procesy, nastavení interní komunikace či zpracovávat koloběh informací.
Je tam samozřejmě spousta věcí, které nedávají smysl, ale váš úkol je vydestilovat jen to dobré a následně z toho těžit po zbytek kariéry. Můžete mi věřit, že to je k nezaplacení.
