skip to main content
Komentář

Rozjet se do ciziny, nebo zůstat doma? Hlavní je, že na semaforu už vytrvale nesvítí červená

2 minuty čtení

Lidem na dovolené v Řecku bude letos určitě pršet – dezinfekce na plážová lehátka v rámci protikoronavirových opatření. Horko tam bude přesto větší než obvykle a nepůjde před ním utéct do muzeí antických vykopávek, neboť v nich kvůli stejným opatřením nebude zapnutá klimatizace.

Přestože turisty nečeká v pandemické éře v cizině úplně standardní dovolená, možnost jejího uskutečnění dostala zelenou. A to doslova: ministerstvo zahraničí vydalo „manuál“ v podobě přehledného semaforu, v němž zelená barva označuje země, do nichž lze cestovat s nízkým stupněm rizika, oranžová signalizuje střední stupeň a červená varuje před vysokým nebezpečím nákazy.

Zezelenalo mimo jiné Řecko či Chorvatsko, oranžové jsou například Francie a Španělsko, červeně se rozsvítila Anglie, Švédsko a země mimo Evropskou unii zůstávají raději rovnou bezbarvé.

Repro MZV

Ještě jiný semafor ale svítí v hlavě každého z nás. Být, či nebýt v letošním létě u moře – to je, oč tu běží. A na tenhle semafor se lze dívat z několika úhlů pohledu.

Jeden se samozřejmě týká financí. Podle odhadů bude Chorvatsko či Řecko zhruba o pětinu dražší ve srovnání s loňskem, zato Itálie, Španělsko nebo Turecko poměrně výrazně zlevní. Za ušetřené peníze prostě člověk zaplatí větší mírou rizika.

V dalším a poněkud krutém úhlu pohledu se lze ptát, zda skutečně existuje pádný důvod, aby se půlka národa zvedla a jela kolektivně brblat nad zakoupeným all inclusive v hotelu u pláže („k jídlu pořád to samé, ve všem kopr, žádné ryby, pizza jedinkrát za týden, z ovoce jen pomeranče, o pivu hanba mluvit“).

Je-li dovolená v cizině jakýmsi pochybným vyjádřením společenského statusu, může nynější stav a případné komplikace spojené s cestováním sloužit jako úlevné alibi, proč zůstat doma a místo bronzu u moře chytat kapry u rybníka. Pozitivním vedlejším efektem bude, že člověk „šíří dobro“, když mimoděk pomáhá domácímu cestovnímu ruchu.

Reklama

Zcela opačný úhel pohledu mluví o tom, že cestování za hranice je nenahraditelná a velmi obohacující zkušenost i tehdy, když vás jako kdysi mě v Riu během pěti minut okradou o peníze a následně o fotoaparát. Cestování za hranice lze brát jako svého druhu lék proti omezenosti, malosti a nesnášenlivosti, jakkoli na „food kritiky“ všech all inclusive celého vesmíru tato medicína pochopitelně nefunguje.

Jestliže má zahraniční dovolená pro člověka obohacující rozměr, pak jej těžko nahradí banální pravda, že v Česku je přece také moc hezky. Ano, je – ale vychvalujte Hobitín před Bilbem Pytlíkem, když s ním šije závratně opojná a neodolatelná touha vydat se za obzor.

Těší mě, že Česko už není pevností.

Pro mě osobně je nejdůležitějším úhlem pohledu ten, na němž jsem se onehdy shodl se svou průvodkyní po francouzském Carcassonne. Rozlehlou pevností, která jako by vypadla ze sna o středověku, mě provázela emigrantka z Kuby a sdíleli jsme totožnou zkušenost obyvatel zemí, z nichž se nedalo dostat prakticky nikam.

„Víš,“ říkala mi ta drobná slečna, když mezi masivními zdmi pevnosti skončila s přednáškou o Karlu Velikém, „klidně můžu zůstat v jedné zemi celý život, ale s pocitem, že kdykoliv mohu jinam. Mnohem důležitější než skutečně cestovat je podle mě vědomí svobody z toho, že cestovat můžeš.“

Zatímco proslov o Karlu Velikém a jeho dobývání tvrze v Carcassonne jsem dávno zapomněl, slova průvodkyně si budu do smrti pamatovat. Velmi mě těší pocit, že Česko už opět není pevností.

A dovolenou klidně strávím na chatě.

Reklama
Reklama
Reklama