Nevzdává se. A vychází mu to. Ultramaratonec Radek Brunner si už počtvrté v řadě doběhl na stupně vítězů ve slavném Spartathlonu, 246 kilometrů dlouhém závodu z Atén do Sparty. Ve třiceti se přitom skoro nemohl hýbat, protože mu srůstaly klouby.
A před pár měsíci po operaci kolene prodělal plicní embolii. „Buďte rád, že jste naživu,“ říkali mu doktoři. Jeho ale stejně zajímalo hlavně to, kdy bude moct zase běhat.
„Prostě mě to pořád baví,“ říká Brunner, který letos Spartathlon uběhl za 24 hodin 25 minut a 49 sekund. Ano, ten údaj je správně. Pár dnů po závodu už zase naplno pracuje, telefon skoro nedá od ucha. S bratrem vedou rodinnou firmu Kobras a po týdnu v Řecku „na dovolené“ má co dohánět. Běhání ultramaratonů na tak špičkové úrovni, jako zvládá Brunner, je totiž pořád jen velký koníček.
Ve třiceti to ale vypadalo, že už si nezaběhá. Vleklé bolesti při pohybu ho doslova vyřadily. Až po čase doktoři zjistili, že má Bechtěrevovu nemoc, při které srůstají klouby k sobě. I přes léčbu se mu problémy vracely. Až se dostal do skupiny lidí testujících biologickou léčbu. Ta sice může být riskantní, ale Radkovi zabrala. A – jak říká – hlavně mu umožnila zase běhat.
Začal pořádně trénovat a brzy i vítězit a obsazovat přední místa na ultramaratonech. Když uběhl svůj první Spartathlon, všichni kroutili hlavou. Byl třicátý a neskutečně šťastný. Pak ho běžel třikrát znovu, dvakrát byl druhý, jednou třetí. Další, svůj pátý Spartathlon, jeden z nejslavnějších běhů světa, chtěl běžet letos.
Jenže pak přišla další pořádná rána. Po operaci kolene se mu na konci minulého roku vytvořila trombóza a z ní plicní embolie. Právě tehdy mu doktoři říkali, že má být rád, že to vůbec přežil. O několik měsíců později doběhl do Sparty na neuvěřitelném třetím místě. Jak se tohle dělá? „Měl jsem štěstí, že jsem se z toho dal celkem rychle dohromady,“ říká Brunner, který každý týden běhá 150 až 200 kilometrů a nejdelší běhy v přípravě mají okolo 50 až 60 kilometrů.
Radek Brunner v cíli letošního Spartathlonu. Foto: Elias Pergantis
Vstává ráno v půl šesté, jde si zaběhat a pak do práce. Večer mívá ještě druhý výběh a někdy běhá i přes poledne. „Ta příprava není časově moc náročná, stačí kolem 15 hodin týdně,“ říká Brunner s tím, že tak může v pohodě zvládat rodinu i vedení rodinné firmy.
Jenže proč běhat extrémně dlouhé běhy? Není to šílenství? „Je. Ale krásný,“ říká ultramaratonec. Zkušenosti z běhání se přitom dají aplikovat i v byznysu. Úspěch na ultramaratonech se totiž – podle něj – dá vydřít. „Uspět může každý,“ je přesvědčený Radek Brunner. K běhání na dlouhé tratě nejsou potřeba žádné speciální dovednosti ani vrozené schopnosti. Stačí běhat. A hlavně chtít.
„O úspěchu rozhoduje hlavně to, jak to má člověk nastavené v hlavě. To je důležitější, než jakou má zrovna fyzičku,“ věří Brunner. Na letošní Spartathlon se tak chystal především ve své hlavě. „Psychicky se na závod několik měsíců připravuju, projektuju si v hlavě, co se může stát, jak poběžím. Nastavím si v hlavě, jak to půjde,“ popisuje s tím, že během závodu se soustřeďuje už jen sám na sebe.
I přes fantastické výkony je jeho běhání pořád jen koníček. A tak to nejspíš i zůstane. Pro sponzory není ultramaraton moc zajímavý a ani sám Radek o ně příliš nestojí. „Vím, že dneska běhám, ale zítra už to třeba nepůjde. Navíc jsem rád, že se nemusím nabízet ostatním,“ usmívá se s tím, že za svůj úspěch na Spartathlonu, kde se platí startovné 600 eur, získal olivový věnec.
3. 10. 20194 min
Pavla Francová
redaktorka Forbes Česko
Do novin se zamilovala na gymnáziu v Německu. Opustila proto původní plán stát se profesionální boxerkou a po studiích žurnalistiky a mezinárodních vztahů nastoupila do Lidových novin. Později působila v Hospodářských novinách či české edici Newsweeku, zkušenosti sbírala i na stážích v Berlíně a Hamburku. Od roku 2018 píše pro Forbes o všem, co ji zajímá – od obchodu, vědy, přes architekturu až po německou ekonomiku. Ze všeho nejvíc ji ale těší příběhy lidí, kteří se nevzdali, plní si své sny a inspirují tím ostatní.
