skip to main content
Sloupek

Sloupek šéfa České spořitelny: Zodpovědnost za prosperitu nemá jen stát, ale my všichni

3 minuty čtení

Pokud na začátku koronavirové krize platilo  „co Čech, to epidemiolog“, s blížícím se koncem karantény se zdá, že virus proměnil většinu společnosti v odborníky na rozvolňování, ekonomy a ministry financí.

Sociální sítě zaplavily vtipy a memy, z nichž mne obzvláště baví ten, v němž  je společné šití roušek předobrazem veřejných brigád na opravu D1. Mimo jiné se v něm zrcadlí vžitá představa, že je to pouze a výhradně stát, který je zodpovědný za prosperitu společnosti. Myslím si, že je to falešná představa, ať už se nacházíme uprostřed pandemie, nebo si užíváme bezprecedentní ekonomický růst.

Nejen posledních šest týdnů, ale i uplynulých 12 měsíců mě znovu přesvědčilo, že dlouhodobá prosperita společnosti by měla být věcí veřejnou a zodpovědností nejen státu, ale také představitelů firemního sektoru a v konečném důsledku každého z nás.

Shodou okolností zhruba před rokem vykrystalizoval ze společných jednání největších bank, ministerstva průmyslu a obchodu a Českomoravské záruční a rozvojové banky první obrys Národního rozvojového fondu, důležité nové instituce pro strategické státní investice.

Troufám si tvrdit, že šlo o jeden z nejintenzivnějších dialogů mezi státem a domácím soukromým sektorem v novodobé historii. Místy to byla blízká setkání třetího druhu.

Zahraničními korporacemi vycvičení bankéři museli pochopit, že státní správa má svůj přirozený rytmus a štábní kulturu. Ministerští úředníci zase získali větší pochopení pro vztahy mezi domácími bankami a jejich akcionáři. Často se obě strany s pobavením shodly, že míra nekomunikace mezi jednotlivými ministerskými resorty se zas tolik neliší od „silouvažování“, přetrvávajícího stále do jisté míry i v korporacích.

Koncem února se jednání dostalo do bodu, kdy bylo možné zahájit licenční proces u ČNB, nutný pro vznik fondu, jenže pak přišel covid-19.

V hodinách a dnech následujících po vyhlášení karantény se ukázalo, že banky, firmy i sami občané mají přece jen dramaticky rychlejší reakční dobu než stát.

Reklama

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že bez několikaměsíční intenzivní komunikace, která vznik Národního rozvojového fondu provázela, by následná spolupráce státu a bank na pomoci pandemií zasaženým klientům byla možná ještě pomalejší. Lépe se vám spolupracuje s někým, koho znáte.

Banky každopádně na státní rozhodnutí nečekaly a v prvních čtyřech týdnech po vyhlášení karantény proaktivně umožnily odklad splátek úvěrů čtvrt milionu svých klientů. Stát zareagoval také okamžitě a firmám se dostalo verbálního ujištění o bilionové pomoci.

Jenže pak se ukázalo, že peníze z EU v prvních záručních COVID programech nejde uvolnit tak snadno, že Českomoravská záruční a rozvojová banka postrádá kapacity zpracovat tisíce žádostí, že proces je příliš komplikovaný… A že za dvě hodiny byla pomoc rozebraná.

Mohl být stát rychlejší? Bezpochyby ano, jakkoli je nutné si uvědomit, že rozhodnutí zadlužit rozpočet stovkami miliard se nedělá tak snadno jako vtip na sociálních sítích. Ano, řada evropských států dokázala svým firmám a ekonomice pomoci podstatně rychleji, ale bezpochyby je zde řada jiných vyspělých zemí, kde vlády boj s následky koronavirové pandemie zvládají mnohem hůře než u nás.

Koronavirus akceleroval potřebný dialog, který  mezi vládou a velkými firmami loni započal. Věřím, že i díky němu jsou členy Národní ekonomické rady vlády (NERV) kromě ekonomů také představitelé byznysu. Vidím v tom velkou příležitost prohloubit tolik žádoucí spolupráci mezi vládou, experty a představiteli firem.

Je dobré si uvědomit, že ve snaze pomoci ekonomice nejsme soupeři, ale spoluhráči. Vždyť podnikatel nerovná se lump, nebo dokonce podvodník a představitel byznysu není automaticky lobbista.

Ve snaze pomoci ekonomice nejsme soupeři, ale spoluhráči.

Jsou to především daňoví poplatníci a z jejich peněz bude nutné dříve nebo později uhradit zvýšený schodek státního rozpočtu. Další zadlužení státu v řádu vyšších stovek miliard totiž teď nemůžeme vnímat  jako znamení blížící se apokalypsy, ale naopak jako klíčovou podmínku ekonomického restartu.

Jsem věčný optimista a mám rád happy endy. Průběh koronavirové krize ho sice zatím nemá, ale v takovém, který bych si přál, si z pandemie vezmeme jako společnost ponaučení, že cesta k prosperitě vede skrze vzájemnou spolupráci a dialog mezi státem, komerční sférou a veřejností.

Z krize se musíme chytře proinvestovat. Jen tak zvýšíme šance, že z ní Česko vzejde silnější a jako společnost zaměřená na budoucí výzvy, kterým po té aktuální, koronavirové bezpochyby budeme čelit. 

Reklama
Reklama
Reklama