Aktuální vydání magazínu Forbes

Tajemství úspěchu týmů Googlu nebo Applu? Improvizace. Zkusili jsme ji taky

Pošli to dál

Microsoft, Apple, Google nebo PepsiCo. Ti všichni už vědí, že improvizace může zlepšit týmovou spolupráci a firemní kulturu. Proto své zaměstnance posílají na kurzy, kde se učí spontánnosti a překračování komfortních hranic.

Je improvizace pro tým opravdu prospěšná? Stojí to za to, budete víc efektivní, víc si rozumět? Protože mě zajímala odpověď, rozhodla jsem se jeden takový workshop podstoupit.

Čtěte také: Hlavou dolů. Jak jsem se naučila stoj na hlavě a vy to dáte taky

U nás improvizační kurzy a workshopy pořádá třeba Škola improvizace, konkrétně Ondřej Nečas, Lukáš Venclík a Vanda Gabrielová, kteří ji společně vedou. Zvolila jsem kurz pro firemní týmy s příznačným názvem Get out of the box.

Na kurzu v pražském Prostoru8 se nás sešlo devět účastníků a tři koučové. Přestože je nám řečeno, že cokoli, co se stane tady, tady i zůstane, všichni se očividně stydíme a rozpačitě usmíváme. Před námi osm cvičení a celkem 120 minut, které vás hodí úplně jinam.

1. Komplimenty

„Máš hezké náušnice.“ „Jo, ty mám už 10 let.“ „Dneska se ti ta prezentace povedla.“ „Jo, asi nějaká dobrá konstelace hvězd.“

Takhle nereagujte. Prostě jen řekněte „děkuji“ a kompliment vraťte. Přesně to, co jsme se učili v prvním úkolu: přijímat a dávat lichotky.

Důvod? Je jich několik. Jednak je to způsob, jak cíleně vytvořit dobrou náladu, a taky užitečný startér konverzace. Pokud v umění small talku zrovna nevynikáte, přesně tohle je cvičení pro vás. Tím, že kompliment přijmete, totiž dáte druhému najevo, že jeho snahu oceňujete, a otevíráte dveře k možnému navázání kontaktu.

Funguje to, místností se začíná šířit atmosféra sounáležitosti. Uvědomíte si totiž, že se všichni cítíte trapně úplně stejně.


2. Stleskávání

Stojíme v kruhu, máme za úkol se na někoho podívat a ve stejnou chvíli tlesknout. Vtipné, jak nám tak jednoduchá věc vůbec nejde.

Proč? Na druhého se nesoustředíme, nenavazujeme oční kontakt, nedáme mu čas… Dojde vám, že když se v tlesknutí nesejdete, nemusí být chyba na druhé straně, ale třeba v tom, že jste svůj úkol jednoduše nezačali způsobem, který je pro druhého srozumitelný. Aby signál prošel skrz a vy tleskli společně, musíte se na sebe napojit.


3. Chyby

„Tohle se mi nepovedlo, ale nic se neděje, pojďme dál.“ Jednoduchá věta, kterou ale bývá neuvěřitelně těžké si říct.

Stojíme v kruhu a hrajeme rychlou rozpočítávací hru. V momentě, kdy uděláme chybu, si musíme stoupnout do power pózy, tedy rozkročit nohy, rozpažit ruce nad hlavu a jednoduše prohlásit: „Udělal jsem chybu.“

Pohoda? Úplně ne. Obzvlášť pokud jste to zrovna vy, kdo se jako první spletl dvakrát po sobě a má se takto otevřeně před ostatními přiznat. Automaticky si zakrývám obličej a je mi hodně nepříjemné se sebevědomě postavit a s klidem přiznat, že jsem se spletla. Cítím se provinile, že ostatním kazím hru.

Čtěte také: Welcome to my nightmare. Jak jsem se naučila plavat kraul a vy to dáte taky

Připomněla jsem si ale, že chyby jsou lidské, i to, že emoce a tělo jsou propojené. Jakmile jsem se fyzicky nastavila do silné pozitivní emoce, dostala jsem se do ní. Pokud jste udělali chybu, postavte se zpříma.


4. Zrcadla

Při této hře si vyzkoušíte, jak se cítíte v roli toho, kdo vede a kdo je veden. Chcete po druhém, aby vás přesně následoval? Neděláte příliš složité pohyby? Berete na druhého ohled? Nebo si užíváte to, že děláte něco společně?

Rozdělíme se do dvojic, přičemž jeden dělá pohyby, jaké ho napadnou, a druhý ho napodobuje, načež si role vyměníme.

Najednou zjistíte, že když je druhý v úzkých a neví, jaké další pohyby vymýšlet, automaticky převezmete řízení vy. Nebo to, jak velkou zodpovědnost cítíte, když máte druhého na starosti. Nebo jak váš štve, když jsou vaše pohyby podle vás úplně jednoduché a on je nestíhá.

Ano, svatý grál v téhle hře najdete, když nevíte, kdo vede, a jdete společně… A nakonec vám dojde, že hra není ani tak o vzájemném zrcadlení, jako spíš o zrcadlení sama sebe ve vztahu k druhému.


5. Asociace

Cvičení asociací má ukázat, jak můžou být věci odlišné, když si nastavujeme přehnaná vnitřní kritéria a očekávání a když jim naopak dáme volný průchod.

V první části hry uvádíme spontánní asociace na slovo, které řekl člověk před námi. Ve druhé části máme přijít s těmi vtipnými a následně chytrými.

Co myslíte, které byly nakonec nejvíc vtipné a chytré? Ano, ty první – spontánní. Tahle hra vám tak připomene, jak vás tlačení na pilu může zablokovat a že je nejlepší být uvolněný, přirozený a ono to přijde.


6. Živé sochy

Připomínáme si, jak si některé věci sami komplikujeme a neumíme ostatním dostatečně důvěřovat.

Rozdělíme se do dvojic, jeden funguje jako živá socha, mění pozice, a druhý říká, jak by dané sochy pojmenoval. Nemáme vymýšlet nic speciálního, nepřemýšlet, jen minimálně měnit pohyby.

Přesto si nemůžete pomoct, chcete vymyslet sochu tak, aby měl druhý pojmenování vašeho „útvaru“ co nejlehčí. A je to zbytečné. Stačí mu dát důvěru, protože si v tom vždy něco najde a vy si uvědomíte, kolik vás může přemýšlení za druhé stát zbytečné energie.


7. Příběh

Společně vytváříme příběh. Stojíme v kruhu, doprostřed musí jít první hráč, který vymyslí svou roli, třeba studenta. Do kruhu se k němu připojuje další člověk, který na sebe bere podobu nějakého problému, třeba neúspěšné zkoušky. Následně vstupuje do rozehrané situace třetí hráč, který situaci vyřeší – v tomto případě se převtělil ve vodku.

Nejenže se společně hodně nasmějete, posilujete odvahu vystoupit před ostatní, empatii a spojenectví. Dojde vám, že přirozeně nechcete kolegu nebo spoluhráče nechat samotného uprostřed něčeho nepříjemného, a jdete mu rychle na pomoc, abyste situaci dořešili a mohli společně odejít zpět do bezpečného kruhu.


8. Superhrdina

Jste ve dvojici, máte minutu na to, abyste druhému o sobě něco pověděli. Partner vás pak má před ostatními vykreslit jako superhrdinu.

Lekce, která má pro mě tři dimenze: konečně se o kolegovi něco dozvíte; musíte se poprat se spontánním mluvením před ostatními (a zjistíte, že se s tím perou všichni úplně stejně) a zatřetí – připomenete si, že třeba nejste tak obyčejní, jak si myslíte, když vás spoluhráč popisuje v superlativech.


Závěr? Příště bych určitě vzala i své kolegy z redakce.

Jen si to představte. Každý den se vidíte v práci, chodíte na porady, znáte se (ale vlastně zas až tak moc ne) a najednou jste společně hozeni do vody improvizace, kdy musíte reagovat okamžitě a přirozeně.

A to je velký strach. Vyjít ze své ulity ve světě, kde nás učí být nejlepší, nejchytřejší a nedávat zase tak moc najevo, protože bychom se mohli zesměšnit.

Najednou tam stojíte se svým týmem a cítíte se jako na hodně trapném rande. Ale jste v tom společně – všichni se stydí stejně a jsou v rozpacích – a přesně díky tomu získáte pocit úlevy a spojenectví, který vám v pracovním prostředí může chybět.

Improvizace je proto jednoduchý a hravý způsob, jak prolomit stud nebo pocity nadřazenosti a podřazenosti, které můžou bránit dobré týmové práci.

Tak nechte společenské role za dveřmi a jděte do toho. Budete lepší.

Čtěte také