Australan Victor Van Vugt produkoval alba hvězd, jako jsou Nick Cave, Depeche Mode, PJ Harvey, The Pogues nebo Sonic Youth. Třináct let žil v Londýně, pak se přestěhoval do New Yorku a před několika lety do Berlína. Jak nám řekl na tamní konferenci TOA, právě tam hledá to, co už hudební byznys podle něj postrádá – umění spolupracovat.
Victor Van Vugt
Kolik vám bylo, když jste začal dělat v hudebním byznysu?
Bylo mi sedmnáct, hrál jsem v Austrálii v několika kapelách a někdo se mě zeptal, jestli umím dělat i hudební produkci. Tak jsem řekl, že jo – a druhý den jsem už byl v nahrávacím studiu, kde jsem nikdy předtím nebyl. Pak to šlo velmi rychle. Přes známého hudebního novináře jsem potkal Nicka Cavea, natočili jsme album a sněhová koule se dala do pohybu. Volali mi lidé z Anglie, jestli s nimi nechci nahrát album. Studoval jsem tehdy v Austrálii na filmové škole a řekl jsem si, že si dám rok pauzu a pak se vrátím. V Británii jsem si ale uvědomil, že být hudební producent je dobrá kariérní volba. A hlavně, že je to zábava.
Byl jste hodně mladý a neměl jste žádné zkušenosti, co bylo nejtěžší se naučit?
Abych zůstal v klidu, protože jsem opravdu nevěděl, co dělám. Tehdy to bylo taky mnohem víc o kolaboraci, v místnosti bylo šest hudebníků a pět lidí z produkce a na mně bylo, abych přinesl ten celkový obraz a všechny v místnosti spojil.
Nahrávací společnosti mi vlastně tehdy moc nevěřily a nechtěly mě, protože jsem byl mladý a trochu divný (smích), ale umělci samotní za mnou vždycky stáli.
Čím jste si je získal?
Myslím, že díky svému entuziasmu, všechno ostatní jsem se učil za běhu. To také souvisí s tím, že jsem se naučil vybírat si jen dobré projekty. V tom smyslu, že jsem se nedíval na to, jestli to bude hit, ale jestli to chci na 100 procent dělat a jestli jsme s daným umělcem na stejné vlně a mluvíme stejným jazykem.
Duet Nicka Cavea a Kylie Minogue Where the Wild Roses Grow vyhrál ARIA Award za píseň roku 1996, album Stories from the City, Stories from the Sea zpěvačky PJ Harvey získalo Mercury Prize za album roku. Existuje nějaký recept, jak udělat úspěšnou píseň a album?
Podle mě je to o rovnováze mezi zachováním záměru dané práce a rukopisu a tím, být otevřený novým věcem, šťastným náhodám. Nikdy jsem neudělal album nebo píseň, u kterých jsem dopředu věděl, jak budou vypadat.
Například Beth Orton ke mně přišla jako klasická folková zpěvačka, která jen hrála na kytaru. Ve studiu jsme zkoušeli různé věci i hudebníky a jeden bubeník uměl zabubnovat jen swingový rytmus. Ptáme se ho, jestli umí i něco jiného, a on že ne. (smích) Najednou se na něj ale naladila kytara i klavír a vzniklo něco skvělého. Dnes mi za tenhle žánr přisuzují zásluhy, využívá jej Nelly Furtado i Madonna, ale já pořád říkám, že jsem nic neudělal. Jen jsem tam seděl a dovolil, aby se tahle kolaborace stala.
Změnila se nějak role hudebního producenta?
Změnila se právě ona spolupráce. Jakýkoli nástroj na světě máte v počítači a málokdy se už sejde pět hudebníků v jedné místnosti. Když se podíváte na top 40 skladeb a na kredity, uvidíte, že je tam deset textařů a šest producentů. To ale neznamená, že jsme spolu v jedné místnosti, posíláme si nahrávky e-mailem. A to není kolaborace.
To je i důvod, proč jsem se přestěhoval do Berlína a do Riverside Studios, kde můžu být v blízkém kontaktu s ostatními producenty i hudebníky. V New Yorku jsem umělce ani neviděl, vlastně jsem s nimi nemluvil ani po telefonu. Tady můžu zase víc spolupracovat a lidé do Berlína přijedou snáz než do New Yorku.
Takže je ta změna daná rozvojem technologií?
Určitě, lidé poslouchají hudbu na telefonu a do sluchátek, takže když ji uděláte na počítači, pořád to bude znít dobře. Málokdo už dnes poslouchá hudbu na hi-fi. Přes iPhone musí být skladba „in time“ a „in tune“, protože by jinak nezněla dobře. Vezměte si ale, jak často zpívají Nick Cave nebo Bob Dylan falešně – já si říkám, jestli by v dnešní době vůbec dostali prostor. S tím souvisí to, že nahrávací společnosti zjišťují, že za nahrávku nemusí utratit tolik peněz.
Jak se změnily nahrávací společnosti?
Každou nahrávku, kterou jsem udělal tady v Berlíně, si platil sám umělec. Je skvělé, že si dnes každý může svou tvorbu sám vydat, ale má to své limity. Ne každý umělec je dobrý přes marketing a umí svou hudbu dostat k lidem, nemají zdroje, které jim může poskytnout nahrávací společnost, chybí jim kurátorství. A já doufám, že nahrávací společnosti zase začnou investovat do lidí.
Největší změnu v hudebním průmyslu totiž nevidím ve stahování hudby, v iTunes nebo Spotify, ale v tom, že se nahrávací společnosti staly veřejně obchodovatelnými. Ve většině případů totiž nahrávací společnost funguje tak, že má jednu nebo dvě velké hvězdy, které vydělávají na rozvoj nových talentů a na to, aby se později také dostaly na špičku. Velká hvězda ale vydá album každé dva nebo tři roky a nevypadá dobře, když máte jeden rok obrovský zisk a další dva roky nic, nebo jste dokonce ve ztrátě. Kvůli tomu se musel změnit celý byznysmodel, společnost teď musí mít zisk každý čtvrtrok a to produkuje rychlé hity a nerozvíjí nové umělce.
Co je pro vás jako pro hudebního producenta aktuálně největší výzva?
Dostat zase těch pět lidí do stejné místnosti. A abychom se na hudbu dívali nejen jako na album, ale jako na věc, která má kulturní přínos a která může změnit nebo ovlivnit celou kulturu, tak jak se už v historii několikrát ukázalo.
