Aktuální vydání magazínu Forbes

Vyhoření? Myslel jsem si, že jsem nezničitelný, říká spoluzakladatel STRV

Pošli to dál

Kdyby existovala česká verze amerického snu, David Semerád by byl jejím zdárným příkladem. Ještě jako dvacátník s kolegy vybudoval úspěšnou vývojářskou firmu, které se náramně daří za hranicemi a kterou dlouhé roky řídil.

Deset let byl zvyklý na extrémně našlapaný kalendář, až si workoholický životní styl vybral svou daň – 23 eventů v Google kalendáři během jediného dne způsobilo, že se David Semerád dostal na pokraj mentálních sil a skončil v nemocnici. Ačkoli ho pustili ještě ten den, z následků „pracovního vyhoření“ se vzpamatovával několik měsíců. Jak ho tato zkušenost změnila?


Co přesně myslíš, že tě k vyhoření dovedlo? Absence strategického řízení, honba za profitem, či tlak od lidí?

Hrozně rád bych to řekl, ale zatím na to pořád přicházím. Obecně to jsou věci, které mě stresují.

Každý den se probudíš a máš novou dávku vůle, kterou postupně vyčerpáváš. Čím více rozhodnutí, o nichž musíš přemýšlet, děláš, tím víc hladina vůle klesá. Když už není z čeho brát, dojdeš do stavu, ve kterém jsem se ocitl já. Může to být vyhoření, zhroucení či panická ataka. Zažil jsem to zhruba šestkrát nebo sedmkrát, ale vždy, až na ten první případ, jsem to dokázal včas zastavit.

Jak?

Přestal jsem dělat všechno, co mě vyčerpávalo. Jednou jsme třeba měli jet s Davidem Pavlíkem (bývalý inženýr SpaceX, dnes člen týmu Kiwi.com – pozn. red.) a našimi rodinami na výlet. V den odjezdu jsem měl hovor ohledně byznysu s člověkem, který mě neuvěřitelně vysával a k ničemu jsme se nedobrali. Přišel jsem domů a řekl manželce, že sice můžeme jet, ale že nejsem schopný nic dělat a že musí zabalit ona. Když už jsme seděli v autě, začalo se mi dělat líp, protože řízení a poslouchání hudby v autě mě dobíjí.

Činnostmi, které člověka baví, se vůle dá doplnit, případně funguje ještě cukr, sex a spánek. Celé to poznávání lidského těla je pro mě zábavné. Věci, které objevuju, mi přijdou hrozně inovativní a vždy si připadám, že jsem na ně přišel první, protože vůbec nečtu. No a pak se odněkud dozvím, že o mém objevu psal už například Sigmund Freud. (smích)

Čtení tě taky vyčerpává?

Nudí mě. Jsem velmi nastavený na lidi, rád se s nimi setkávám, řeším věci osobně. Zavřít se v místnosti a mlčky přejíždět očima po řádcích prostě nedokážu. Stejně tak ale už nedokážu dělat nic na počítači, a dokonce uvažuji, že ho zahodím.

Připouštěl sis někdy, že můžeš vyhořet?

Nikdy. Naopak jsem si myslel, že jsem nezničitelný a že tohle se stává jenom slabým lidem. Po docela dlouhou dobu jsem spával třeba jen tři hodiny denně a do toho chodil pít s klienty. Nesnažil jsem se tělo ani mysl v žádném ohledu chránit. Když to pak přišlo, byl jsem hrozně překvapený.

Jak přesně to probíhalo?

Zhruba tak, jako když se někdo zblázní. Sevřel se mi hrudník a nemohl jsem dýchat. Chodil jsem dokola a hulákal nějaké nesmysly, byl jsem nepříčetný.

Měl jsi o sebe strach?

V ten moment rozhodně, protože jsem neměl ponětí, co mi je. Bál jsem se, jestli nemám něco se srdcem a zda nebudu mít trvalé následky. Strach zmizel v momentě, kdy jsem pochopil, o co šlo. Ještě ten den mě pustili z nemocnice. Odevzdal jsem mobil své asistentce, vzal si volno a následující den jsme se ženou jeli do Brna na Shakespearovské slavnosti.

Další den, v neděli, jsem svolal celé vedení firmy a nějaké mentory a překopali jsme strukturu řízení firmy – moje role je od té doby daleko méně exekutivní a obsahuje více strategie a leadershipu.

Jak lze vyhoření předejít?

Je třeba snažit se pochopit všechny věci, které tě vyčerpávají a které nabíjejí. Každý asi ví, co ho baví, ale popsat věci, které mu energii berou, je náročnější. Musíš se dostat do stavu, kdy ti nezbývá žádná vůle, a teprve pak to dokážeš perfektně rozlišit. Když ti v takové situaci kolega, partner či kdokoli jiný něco navrhne, zaměř se na svou spontánní reakci.

– Chceš jít na vodní dýmku?
– Rozhodně.

– Červené víno?
– Rád.

– Chceš si projít tahle data?
– V žádném případě.

Když jsi na dně s mentální kapacitou, jen při pouhém pomyšlení na vyčerpávající věc se ti skoro udělá zle. Všechno si to postupem času musíš zapisovat a mapovat, kolik sil ti daná činnost přidává nebo ubírá. Ve výsledku si to zanes do klasické excelové tabulky, kterou budeš během každého dne vyplňovat.

Uvidíš, že máš příliš vyčerpávajících činností a večer může skončit na nule? Rychle přidáš nějakou drobnost na dobití. Možná to zní zvláštně, ale já si tuhle metodu nemůžu vynachválit.

Opravdu žiješ každý den takhle systematicky?

Každý ne. Mám období, kdy sleduji všechno, co dělám, abych to pak mohl vyhodnotit a provést v životě změny. Největší vývoj jsem v tomto ohledu prodělal asi v momentě, kdy se mi rozpadl osobní život. Byl to další velký šok, protože jsem se domníval, že je všechno v pohodě, a najednou jsme se s manželkou rozváděli. V ten moment jsem se začal mentálně rozvíjet daleko rychleji.

Kdysi jsem četl nějakou studii, že lidé se nejvíce rozvíjejí, když uvažují o všech svých krocích. Něco uděláš a řekneš si, proč jsi to udělal, jaký to mělo vliv na toho druhého člověka, proč ses u toho tak cítil a tak dále.

Problém ve vztahu pramenil také z tvé práce?

Každý jsme dělali něco a od druhého očekávali něco jiného. Například jsem manželce nabízel, že jí pomůžu založit startup, a ona to brala tak, že ji tlačím do technologického světa. Já jsem na to ale koukal ze svého pohledu a přišlo mi, že by ji to mohlo bavit. K explicitnímu vysvětlení nikdy nedošlo, a tak jsme byli zaseklí v sérii podobných nedorozumění.

Dalším příkladem je, že jsem všude chodil pozdě a nebyl na mě spoleh. Byli jsme na něco domluveni v určitý čas a mně nedělalo problém to kvůli práci operativně posouvat, což už bych dnes neudělal. Mám v kalendáři pevné termíny, kdy se věnuji rodině, a ty jsou pro mě svaté.

No vidíš, to mi připomíná, že za 15 minut koupu dceru…

Čtěte také