skip to main content

Vypláznout jazyk i zpoza masky. Rolling Stones se valí času i pandemii navzdory

3 minuty čtení

Běžný život, provoz ve městech, společenské akce, chod ekonomiky. To vše umí nynější pandemie spolehlivě zastavit, na to vše má sílu. Na cosi je ale zoufale slabá, cosi zastavit nemůže: kameny se valí dál, a ještě na virus výsměšně vyplazují jazyk.

Hudební formace Rolling Stones přišla po osmi letech s autorskou skladbou, čímž opět o kousek rozšířila největší příběh, jaký kdy rokenrol měl.

Living in a Ghost Town. Život ve městě duchů. Tak se čerstvý song jmenuje. Skupina jej zčásti nahrála během koronavirových opatření a do nynější doby se vskutku trefila. „Život byl krásnej / Než nás všechny izolovali / Připadám si jako duch / který žije ve městě duchů,“ zpívá frontman Mick Jagger a slova podbarvuje klip, v němž kamera jezdí opuštěnými ulicemi Los Angeles, Toronta či Londýna.

Právě v Londýně v roce 1962 příběh Rolling Stones začal. A ještě o 12 let dříve se ve společné třídě základní školy v Dartfordu jihovýchodně od britské metropole potkaly dvě vůdčí osobnosti: Mick Jagger a Keith Richards.

Plyne z toho těžko uvěřitelné – ti dva jsou spolu rovných 70 let! „Je mi líto Mickových ženských, které pustil k vodě a ony mi pak chodí brečet na rameno,“ ucedil jednou sarkasticky Keith Richards. „Pokaždé těm holkám říkám: A jak si myslíš, že je mně? Já s ním musím zůstat!“

Pravda, po základce se jeden druhému načas ztratili, ale když na sebe Jagger a Richards narazili v roce 1960 ve vlaku z Dartfordu do Londýna, vzájemný pakt byl zpečetěn. Keitha nadchly desky, které měl Mick zrovna pod paží, vyprosil si k zapůjčení album bluesového krále Muddyho Waterse a navrch se od bývalého spolužáka dozvěděl, že mají s kamarády „takovou malou kapelku“.

Jak se vlastně vaše skupina jmenuje?

Na Watersově desce byl i song vycházející ze staré písně vzniklé v deltě Mississippi na bavlníkových plantážích. Zpívalo se v něm o narození chlapce, z něhož se stal kámen, co se pořád kutálí. Když skupina premiérově vystoupila v londýnském klubu Marquee, rozdělili si její členové u drinků na baru dvacetilibrový honorář; dnes vydělávají podle odhadů 10 milionů dolarů za koncert.

Legenda praví, že krátce před historicky první produkcí telefonoval tehdejší lídr kapely Brian Jones s redaktorem časopisu Jazz News. „Jak se vlastně vaše skupina jmenuje?“ uslyšel muzikant dotaz, po němž pohlédl na stůl, kde ležela Watersova deska, a Jonesovy oči ulpěly na skladbě o chlapci, z něhož se stane kutálející se kámen. Skladba se jmenovala…

Nehybné kameny porostou mechem, u těch, které se neustále valí, je mechová „koroze“ bez šance. I takto metaforicky jde popsat dechberoucí skutečnost, že Rolling Stones tu stále jsou. Téměř by sváděla k prohlášení, že seskupení hraje smrti navzdory, kdyby si člověk neuvědomil, že za takový patos by mu klidně mohla přistát pěst rockového piráta Richardse na tváři.

Pakliže však kapela přežila dodnes, o všech jejích členech to neplatí. Když se zdrcení muzikanti na Vánoce 1966 opíjeli v Paříži po tragické smrti jedenadvacetiletého přítele, obrátil se Richards na Jonese: „Ty se taky nedožiješ třicítky, kamaráde.“ Jones odvrátil pohled, s nímž onehdy spočinul na skladbě o kameni vyrostlém z chlapce, a smutně odvětil „Já vím“.

Šlo o temné proroctví. Brian Jones, kterého čím dál víc požíraly drogy, dostal z kapely padáka a 2. července 1969 byl nalezen mrtev na dně svého bazénu. Jeho smrt v 27 letech je dodnes předmětem spekulací, jež zahrnují i úmyslné zabití, poctivé ale bude spokojit se s Jaggerovými slovy: „Brian se utopil. Tečka.“

Nikoho by tehdy nepřekvapilo, kdyby zbytek kapely následoval Jonesův osud. Hudebníci snídali, obědvali i večeřeli obrovské množství drog. Stačí číst o dávkách (nejen) heroinu, které do sebe bez ustání ládoval Richards a jež by stačily armádě narkomanů, aby vás šokovalo, že je pořád naživu.

A abyste pochopili rčení, že případnou jadernou katastrofu přežijí jen švábi a Keith.

Reklama
Keith Richards na konci 60. let | Foto Getty

Místo jaderné katastrofy přišla jiná. Několik měsíců po Jonesově smrti uspořádali Rolling Stones v kalifornském Altamontu festival, který měl být pokračováním Woodstocku, proslulé hippies party zvěstující lásku a mír. Jenže lásku nahradila v Altamontu nenávist: v jednom z nejhorších dní rockových dějin ubodala ochranka z řad členů motorkářského gangu Hells Angels černošského teenagera a v nastalém zmatku zemřeli další tři lidé.

Titulka hudebního časopisu Rolling Stone pokrývající altamontskou tragédii

Drogy, neštěstí, spory mezi jednotlivými členy. O tom všem vyšly v souvislosti se Stouny tuny knih a osud skupiny několikrát visel na vlásku. Tedy na zdánlivém vlásku – ve skutečnosti to byla pevná kytarová struna. Oddanost muzice byla poutem silnějším než veškeré animozity. Jako by to, co dělají, bylo víc než oni, jako by je to přesahovalo. Jako by…

A dost! Vypravěč si znovu koleduje o Richardsovu pěst v obličeji. Přesto mu to nedá a musí říct, že valící se kameny nejde zabrzdit. Marné je proti nim stavět zeď, třeba Berlínskou, marné je před nimi zatáhnout oponu, třeba železnou.

S tím by možná i Richards souhlasil. „Muziku nezastavíš, je to ta nejpodvratnější věc na světě,“ vykládal, když seděl v srpnu 1990, tři čtvrtě roku po pádu komunistického režimu, s prezidentem Havlem a zbytkem kapely v pražské hospodě. „Železnou oponu nepovalily atomové zbraně ani všechny ty vznešené kecy, ale džíny a rokenrol.“

Kapela s prezidentem Havlem | Foto Profimedia

V Česku odehráli Stouni celkem šest koncertů, poslední předloni v pražských Letňanech. Pánové Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts jsou už dávno nejen rockovými ikonami. Mimo jiné tvoří i velmi výnosnou společnost.

Už pouhé logo kapely s vyplazeným jazykem je globálně a nadčasově známé a objevuje se na mnoha produktech. Stouni mají také plnou kontrolu nad astronomickými příjmy z turné a svůj byznys ošetřují i z hlediska daňových zákonů – kvůli výši daní opustili Británii a za domov si zvolili druhou stranu Atlantiku.

Vše ale zastřešuje vytrvalá a bezvýhradná láska k muzice. Takřka 60 let, jež mají Jagger a jeho parta za sebou, vypadá neuvěřitelně, na druhou stranu je to vlastně ta nejpřirozenější věc. „Proč bychom měli proboha přestat s tím, co nás baví?“ říká Richards nechápavě. „Jestli jednou přijedeme hrát a nikdo nepřijde, vrátím se zpátky nad schody, kde jsem začínal, a budu si hrát pro sebe.“

Proč bychom měli přestat s tím, co nás baví?

Vzdor půvabné představě, jak si osaměle vybrnkává, Richards nad schody stoprocentně neusedne. „Z téhle kapely se odchází leda v dřevěném pyžamu,“ říká chlapík, v jehož vráskách je zakleta věčnost. A Jagger, v jehož ještěrčích pohybech je zase zakleto věčné mladí, dodává: „Buď jste mrtví, nebo jedete dál.“

Už chápete, proč je na tyhle muže koronavirus krátký, proč se mu mohou vysmívat? Samozřejmě vypláznutým jazykem.

Reklama
Reklama
Reklama