skip to main content
30 pod 30

Vyrůstala s depresí. Teď její organizace radí mladým, kde hledat pomoc

4 minuty čtení

Marie Salomonová, neurovědkyně a zakladatelka neziskové organizace Nevypusť duši, se dostala do letošního výběru talentů 30 pod 30. V následujícím textu popisuje svůj celoživotní boj s depresí a úzkostnou poruchou i to, jak ji nemoc přivedla k její současné práci.

Když je vám třináct a máte chuť neexistovat, hodně lidí to bude přisuzovat pubertě. Jenže já k tomu nemohla spát, v hlavě jsem měla temno, bolelo mě na spáncích a pořád se mi chtělo brečet. Něco nebylo v pořádku a já věřila, že mě někdo vyslechne a pomůže mi.

Chyba. S neléčenou depresí jsem zůstala sama asi rok. Po změně školního psychologa, který poznal problém, jsem se nakonec dostala na dětskou psychiatrii. Depresivně-úzkostná porucha, zněl verdikt. Najednou se mi trochu ulevilo.

Konečně mi někdo řekl, že to, co cítím, není úplně nenormální. A že nejsem jediná na světě – teď už vím, že se 50 procent chronických duševních onemocnění poprvé projeví do 14 let.

Druhý velký propad přišel v osmnácti. Myšlenky na sebevraždu, absolutní beznaděj. V životě holky, která měla zdánlivě úplně všechno: skvělou školu i výsledky, našlápnuto směrem k prestižním britským univerzitám. Nikdo mě nešikanoval, nikdo mi neumřel – a přece jsem měla depresi. Takovou, že si zasloužila dvouměsíční hospitalizaci v psychiatrické nemocnici.

Polovina duševních onemocnění se poprvé projeví do 14 let.

Vycházela jsem jako poměrně poučený a stabilizovaný pacient s kufrem léků, přesvědčená, že má cenu žít a bojovat. S vyhlídkou prvního semestru na univerzitě v Nottinghamu a studium neurověd.

Jenže moje okolí poučené nebylo. Ne všichni chápali, že nebudu vypadat jako Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem, že budu brát dlouhodobě léky, a proto třeba nebudu pít alkohol. V prváku na univerzitě se to jen těžko vysvětluje.

Jenže pak se to najednou obrátilo. Začali za mnou chodit mladší studenti s otázkou, kam mají jít a na koho se obrátit. Najednou se kolem mě s podobnými příběhy roztrhl pytel.

Po konci studia jsme se s kamarádkou Terezou Miketa, která trpí panickými atakami, shodly, že máme stejný sen – založit v Česku smysluplnou iniciativu, která boří mýty a šíří fakta o duševním zdraví.

Každý čtvrtý člověk na světě si totiž během života nějakým duševním onemocněním projde a v Česku je tohle téma zatím dost tabu. Psychohygiena a případně včasná intervence přitom mohou hodně pomoci. Tak jako si čistíme zuby, měli bychom se starat i o svou mysl.

Začínaly jsme bez koruny, jen s malým nadšeným týmem studentek psychologie a mladých žen se zkušeností s duševním onemocněním. A ono to fungovalo. Snad proto, že jsme se nebály sdílení osobních příběhů, nejlépe podpořených pár slovy odborníka a kontakty na místa, kde vyhledat pomoc.

Tak jako si čistíme zuby, měli bychom se starat i o svou mysl.

Po roce vstoupila naše Nevypusť duši už jako nezisková organizace rovnou do toho nejkritičtějšího prostředí – mezi dospívající na středních školách. Pořádaly jsme i přednášky a workshopy pro veřejnost a zapojily prvních 20 dobrovolníků.

Dala jsem výpověď v práci. Bez úspor, jen rok a půl po promoci. Rozhodla jsem se, že si Nevypusť duši zaslouží profesionalizaci a růst. Nejprve jako nezaměstnaná, po pár měsících při půlúvazku na ministerstvu zdravotnictví, jsem začala zjišťovat, že to nebude žádná sranda a bude to chtít hodně, hodně práce.

Po dalším roce už ale Nevypusť duši s pomocí drobných dárců i nadací měla první zaměstnance. Psala o nás velká česká média, začaly se na nás obracet školy, rodiče i odborníci.

Nevypusť duši je nyní organizace, kterou tvoří mladí psychologové, neurovědci, lékaři, sociální pracovníci a studenti. Zároveň jsou mezi námi i lidé se zkušeností s duševním onemocněním v nízkém věku. Nebojíme se mluvit o duševním zdraví a ukazujeme, jak o něj pečovat.

Ve školách, firmách a po večerech i v knihovnách a kulturácích. Je nás už kolem šedesáti, mnozí věnují Nevypusť duši dobrovolně svůj volný čas. Víc než 1400 dětí prošlo naším programem pro středoškoláky a pracujeme i na programu pro učitele.

A tak jsem se z neurovědecké laboratoře a světa klinických studií dostala do vedení organizace, kterou miluju, protože mi přináší do života smysl.