skip to main content
Restart

Z klidu ostrova předal firmu. Spolumajitel Inveltu strávil rok prázdnin na Sardinii

4 minuty čtení

Jiří Jirovec, investor a spolumajitel firmy Invelt, která je jedním z největších prodejců BMW u nás, byl před pár lety jen kousek od vyhoření. Sebral rodinu a na téměř celý rok odletěl na Sardinii, aby nabral síly a přeskládal život. Z prodejce aut se po návratu stal také závodník rallye a investor.

Když přistanete na konci února, mimo sezonu, na Sardinii, jste nápadní jako biskup v bordelu. Tak to jsme byli my. Před sedmi lety jsem po velmi intenzivním období unavený sbalil rodinu, pronajal jsem na italském ostrově dům a odjel na neplánovaně dlouhou dobu. Náš pobyt se protáhl až do konce října a pro mě z toho byl ve finále téměř celoroční sabatikl.

Impulzů k němu bylo asi víc. Ale jeden mám v živé paměti. Jednoho lednového dne jsem se zastavil a zahltil mě neskutečně silný vnitřní pocit, že už nemůžu. Přišlo mi, že když to vydržím ještě pár dnů, možná skončím na jipce. Byl jsem silný kuřák a byl jsem úplně vyřízený.

Tomuto momentu předcházely tři velmi intenzivní roky. Já, který se dodnes nazývám venkovanem a žiji stále v Plzni, jsem se v roce 2009 rozhodl rozšířit svou firmu Invelt, která prodávala auta BMW na západě Čech, také do Prahy. Převzali jsme tehdy skoro zkrachovalou konkurenční firmu AuTec a následně se Invelt stal jediným akcionářem a majitelem největšího autosalonu BMW v České republice. Dnes prodáváme téměř čtvrtinu všech vozů BMW v Česku, jako jediní zastupujeme značku Alpina.

V automobilovém byznysu se pohybuji už přes 25 let a zažil jsem už několik krizových etap i nových začátků. Nákup firmy AuTec, který odstartoval můj poslední kariérní i životní restart, byl ale asi jednou z nejodvážnějších a také nejvíce vysilujících story mého podnikatelského života. Polkli jsme pětkrát většího soupeře a chvíli jsme se tím soustem trochu dusili.

Aktuální vydání magazínu

V roce 2009 jsem se během pár měsíců po převzetí zadluženého konkurenta stal krizovým manažerem bez vzdělání krizového manažera. Osobně jsem jednal se zákazníky, kteří marně čekali na své zaplacené vozy, a běhal jsem po bankách kvůli závazkům. A do toho řešil všechna jednání s bývalými majiteli, personálem, importéry. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem seděl v kavárně a vedle mě si pánové povídali, že nedostali objednané auto, a já se modlil, aby ve mně nepoznali majitele autosalonu. Do toho přišla „krize“, která se podle mého v Česku nikdy nekonala, a lidé v obavách odkládali nákup nového auta a to nevypadalo pozitivně.

Ve zkratce, dostávat firmu z krachu, navíc v takové době, už zkrátka nechci zažít. Na konci ledna 2012 jsem proto vyčerpaný vzal telefon a zavolal jsem své pravé ruce, současnému řediteli Inveltu Pavlu Baštářovi, že si potřebuji dát pauzu. Zvedl jsem mu plat a rozšířil kompetence a ze dne na den jsem opustil šílené tempo, k němuž už jsem se nevrátil.

Potřeboval jsem si odpočinout. Na Sardinii jsem zlenivěl, přestal jsem kouřit, ale taky jsem následkem toho nabral nějaká kila, která dodnes nemůžu shodit. Za to jediné si asi nadávám. Poznávali jsme se ženou a dětmi letovisko, které v zimě není letoviskem, a jediná naše náplň po celé dny byla najít dobrá místa na oběd, na zmrzlinu nebo objíždět ostrov na kole. Celé jaro mě to bavilo, i když jsem pořád visel na e-mailu. V létě už jsem se začal trochu nudit, ale e-mail už jsem vlastně skoro neotvíral.

V průběhu roku jsem občas odjel, a když jsem se vrátil do Česka a do firmy, zjišťoval jsem, že mě nikdo až tak nepotřebuje. Jakožto bývalý zarputilý solitér jsem začal postupně zjišťovat, že společnost běží i beze mě, že tým je dobrá věc a že firma nemůže být jen „one-man show“.Tím vlastně příroda sama zařídila, abych si uvědomil, že už věci kolem operativy zpět do rukou nevezmu.

Firma, která byla do té doby řízena jedním mužem, tak najednou začala mít opravdu samostatný management. Půl roku po návratu jsem jel ještě v takovém zvláštním režimu. Ujasňoval jsem si, že dělat chci a nechci. Ve finále jsem si řekl, že už budu jen jednatelem a majitelem.

Ze Sardinie jsem se vrátil se zajímavým poznatkem. Že i přes nechuť k některým věcem nemůžu jen tak zakrnět a nemít režim. Byla to dobrá zkušenost: z Itálie jsem přijel celý divoký, nevěděl jsem, co se sebou. Moji kluci ve firmě to dělali dobře, ale mně zase tak dobře nebylo. Jsem sice v principu líný člověk, ale také jsem narozený ve znamení Vah, a tak jsem pořád potřeboval uspokojit obě poloviny, tu akční i tu pohodlnou.

Vyřešil jsem to tak, že se posledních pět let intenzivně věnuji tomu, co mě baví, a dbám na to, aby to moje podnikatelské aktivity ufinancovaly.
Odjakživa mám rád motorsport, rallye a historická a závodní auta. Tak jsem svou práci spojil se zálibou. Celé to začalo velmi nevinně, když si můj kamarád koupil historickou Alfu Romeo. Chtěl jsem si taky něco koupit, abychom spolu mohli jezdit na historické srazy. Ale začal jsem rovnou návratem k motorsportu.

V roce 2012 jsem si koupil historické rallye auto BMW M3 a vrátil se do rallye. V 57 letech jsem se tak začal učit prakticky od začátku jednu z nejnáročnějších disciplín automobilového sportu. Dnes mám výkonné porsche a pořád jezdím mistrovství ČR v rallye, a i když mi trochu klesla „fyzička“, stále dokážu svoji kategorii vyhrávat. Letos slavím 38. rok aktivního závodění, a dokud mi zdraví nedá stopku, budu v tom jistě pokračovat.

Jakmile jsem se mezi ta auta, která byla mým klukovským snem, pořádně ponořil, zjistil jsem, že je to obrovský byznys a velká věc. Dohodli jsme se s mým společníkem a jako firma jsme před pěti lety začali investovat peníze do veteránů. Dnes už máme sbírku, která v jedné chvíli čítala 55 aut.
Opravdu hezkých aut, většinou nějakým způsobem zároveň signifikantních pro motorsport, ve kterém se pohybuji.

Úplně mě to pohltilo. Můj den začínal ještě před časem tím, že jsem tak hodinu a půl projížděl weby a relevantní časopisy o klasických autech a soustřeďoval jsem se jenom na to. Postupně jsem si našel první kousky. Trvalo to dlouho – amatér dělá tyhle věci pečlivěji a déle, aby se nespálil.

Aktuální vydání magazínu

Snažím se, abych o těch autech věděl víc než ten, kdo je prodává. A zatím mi to docela vychází. Začal jsem nakupovat v době před cenovým boomem a teď se ukazuje, že zhodnocení vozů se pohybuje na 25 procentech ročního průměru. Neznám podobnou oblast, kde by to takto probíhalo. Samozřejmě mám v tomto ohledu i řadu nesplněných snů, ale to platí u sběratelství obecně. Velkou radost mám z naší kolekce vozů ze zlaté éry DTM. Myslím, že je nejreprezentativnější v Evropě. Veterány a klasická auta jsou mimořádně trendová věc. V Německu jsou registrovány dva miliony takových aut. Za poslední dva tři roky jich přibylo asi 300 tisíc.

Prodávat ta svoje v blízké době nechci, některá auta mám dokonce zamčená v depozitu a ani se za nimi nechodím dívat. V případě veteránů platí jedna poučka: na nakupování musí mít člověk peníze a na prodávání zase čas. Momentálně se spíše snažím vést své syny k tomu, ať k těm autům mají vztah. Jednou s nimi nějak naloží. Nakupováním aut jsem mezitím posbíral úžasné zážitky.

Řada z nich se nakupuje na různých aukcích. Já jsem se vydal do Ameriky na největší dražbu na světě, do Scottsdalu v Arizoně. Tam se během celého týdne dražeb prodají stovky v aut v celkové hodnotě až několik miliard korun. Bylo to neuvěřitelné. Na dražbách padají nabídky jako z kulometu, na začátku člověk vůbec ničemu nerozumí. Ocitnete se v jednom velkém bublajícím kotli a připadáte si jako mezi wrestlingovými zápasníky na odpočinku. Za auty létám do Británie, jezdím po Evropě.

Manželka občas kroutí hlavou. Ale já vím, že můj byznys a celoživotní koníček zároveň se tím teď završuje. Vozidla už není kam parkovat. Budeme proto v Plzni stavět takzvaný showcase – halu pro historické vozy, která bude zvenku vypadat jako starý tovární objekt.

Neznamená to, že bych se chystal do důchodu. Moje firma mě pořád ještě platí za to, že dělám strategie a rozhlížím se po investicích. Naopak tvrdím, že by Invelt měl brzy ještě něco koupit, protože peníze se musí točit. V životě i ve firmě. Je to jako krev. Potřebujete, aby přitékala a odtékala. Než do důchodu půjdu, chci, aby Invelt zvedl obrat ke třem miliardám, což by se nám bez akvizice dařilo pomaleji.

Z poslední firemní akvizice už jsem ale poučen: jak něco nakoupím, hned to předám lidem ve vedení. Rád bych zbytek profesionálního života prožil aktivně. Nechci ale, aby to bylo u projíždění faktur nebo excelových tabulek a dvanáctihodinového úřadování, které člověk vidí u najímaných manažerů.

Jedno mi ten poslední restart určitě dal: člověk nemá zapomínat, že firmu nestvořil od nuly pro to, aby jí celý život sloužil, ale aby ona sloužila jemu. To je pravá esence podnikání. Nejen revoluce požírají své děti, i vaše firma to dobře umí, pokud jí to dovolíte.