skip to main content
Forbes Woman

Začalo to výletem do Barcelony, dnes má Češka největší školu swingu v Evropě

5 minut čtení

V pětadvaceti ukázala tetičce svého přítele pár swingových kroků. O 10 let později je z Jany Grulichové šéfka swingové školy, která nemá v Evropě – a nejspíš na celém světě – konkurenci.

Na parketu se míhá asi desítka tanečníků. Mezi nimi jedna postarší dáma, dva mladíci, zbytek středního věku. Všichni splavení, vyvíjející maximální snahu o ladný pohyb.

A proti nim jejich přesný opak. Mladá žena, jež nejeví ani nejmenší známky únavy, nohy a ruce jako by se bez nejmenšího úsilí pohybovaly samy od sebe, na tváři jí září široký úsměv. Jsme v barcelonské čtvrti Gràcia, je sobota sedm večer, ale zdá se, že Jana Grulichová, taneční mistrová a ředitelka školy Swing Maniacs, by mohla tančit nonstop. Jméno škole nevybrala jen tak náhodou.

Dochází do ní téměř každý den, od pondělí do pátku vede kurzy, na konci týdne přicházejí na řadu vystoupení nebo ve škole pořádá intenzivní taneční víkend – swinguje se tu přes celou noc.

Není na to sama, pochopitelně. Ve škole se o žáky stará další stovka zaměstnanců. Sály jsou rozmístěné v několika čtvrtích Barcelony, další pobočky v Madridu či menších městech Katalánska. Loňský obrat přesáhl 1,2 milionu eur; školou ročně protančí na tři tisíce žáků. A čísla každý rok rostou.

„V Evropě a v Americe jsme největší škola ze všech,“ vysvětluje Grulichová. Překvapivě jediný, kdo by mohl Swingovým maniakům konkurovat, je malá Jižní Korea. Pořádají se tu festivaly, kde se sejdou až tisíce mladých tanečníků.

Jsou Španělé takoví milovníci swingu? Ani ne. U mnohých nejde ani tak o lásku k tanci, jako spíš o touhu po zdravém životním stylu. Jsou zvyklí se po práci hýbat – na každém rohu ve městě najdete fitness centrum, běžnou součástí parků bývají jednoduché posilovací stroje…

Cvičit chodí důchodci i maminky s dětmi. Ale někteří hledají možnost přirozeného pohybu, který je navíc bude bavit. Proč ne tanec? „Máme tu tanečníky od čtyř let do devadesáti,“ přibližuje Grulichová.


Sama začala v Praze navštěvovat hodiny tance ve stejnou dobu jako její nejmladší žáci. V podstatě ale tancovala od chvíle, kdy začala chodit. A když se naučila pořádně mluvit, škemrala zase o červenou puntíkatou tancovací sukni.

Tu jí maminka nakonec ušila a přihlásila ji na kurzy do „lidušky“. „Nečekal nás tam žádný dril a stres, pohyb tam byl přirozený a já už jako malá věděla, že přísný režim bych nesnesla. Chtěla jsem se hýbat, bavit se a improvizovat,“ vzpomíná.

Na konzervatoři si jako dobrovolný předmět přibrala pedagogiku a poté i matematiku, ze které i maturovala. Její učitelka ji tenkrát připravovala na přijímačky na matfyz. Talent jako by se projevoval ve všem, na co sáhla.

Po maturitě ji i rodiče překvapila tím, že si místo tance či matematiky koupila jednosměrnou letenku a odjela dělat au-pair do Anglie. Do jejího plánu to ale zapadalo přesně. „Jako tanečnice jsem potřebovala dobrou angličtinu, tak jsem si pro ni jela,“ krčí rameny.

V té době si ještě myslela, že před ní leží stepařská budoucnost. Ve škole pod vedením Zdeňka Pileckého stepovala, odpoledne pokračovala v jeho skupině Zig-Zag tap & swing. K tomu od šestnácti vedla lekce jazzu a baletu pro dospělé a stepu pro děti. V sedmnácti začala učit i swing.

Tenhle tanec ji jedno léto přitáhl na festival do Švédska, kde potkala katalánského tanečníka Pola. Doma měla vážný vztah, přítel se ji chystal požádat o ruku a ve společném bytě zrovna vybírali dlaždičky do koupelny, když se Jana rozhodla začít od začátku.

„Koupila jsem letenky do Barcelony, rozmyslela si to, nechala je propadnout, pak si koupila další a odletěla za Polem,“ vzpomíná na jedno životní zemětřesení.

Barcelonu si zamilovala. Začala tu učit swing a dělat taneční show pro děti i dospělé. Jenže být pod vedením někoho dalšího jí nestačilo.


Zlomilo se to před 10 lety – v té době žila se svým tanečním partnerem Jordim Mundet Cordonem, jehož tetička chodila na hodiny swingu. S tanečním učitelem ale nebyla spokojená, a tak požádala Janu a Jordiho, jestli by pro ni a pár známých nemohli zorganizovat lekce.

Brzy na ně skutečně došlo – a tetička i její kamarádi byli nadšeni. Chvála tanečního kroužku se rozkřikla a řady zájemců rychle rostly. Postupně proto museli přidávat další a další kurzy, individuální hodiny, až nakonec uspořádali festival na chatě v katalánských horách, na kterém se sešlo na dvě stovky tanečníků.

„Byl to náš první Crazy Weekend, tancovalo se od pátku do neděle, bez přestávek. Každou hodinu jsme si udělali fotku, jak nás ubývá a kdo ještě drží. Spali jsme všichni spolu, jedli všichni spolu a tancovali taky spolu. Lidé nás poznali a chtěli k nám chodit tancovat i dál,“ popisuje.

Po Crazy Weekendu se česko-katalánský pár rozhodl, že je čas chopit se příležitosti, a začal si pronajímat starou fabriku, kde postupně zřídil taneční sály. „Nebyl tam záchod, elektřina… Museli jsme udělat totální rekonstrukci, podlahy, velká zrcadla, protihlukové zábrany,“ popisuje Grulichová. Na první sál si vzali půjčku, nakonec jich ale ze zisku opravili dalších deset.

Tahle zkušenost je sice dostala na swingové výsluní, ale jinak byla trpká. Spousta práce a spousta peněz, co se jim nikdy nevrátila. „Když jsme školu rozjížděli, pracovali jsme dvanáct třináct hodin denně, víkendy pro nás neexistovaly a neměli jsme čas ani sami na sebe,“ popisuje podnikatelka, co všechno ji zrod nové školy stál.


Vztah těžké období sice nevydržel, ale ti dva se místo toho stali skvělými obchodními partnery. Grulichová zařizovala vše kolem tance, Mundet Cordon zase byznys. Začali se jim ozývat bývalí žáci, že by otevřeli pobočku v další části Barcelony, na předměstí, v jiném městě…

A tak Grulichová s partnerem pronajali jedno hlavní centrum v rodinné a trendy čtvrti Gràcia a k tomu otevřeli další sály v jiných čtvrtích a městech. Ty slavily úspěch.

Ale tihle dva jsou perfekcionisté. Kde vše nefunguje na 100 procent, tam se nebojí rázných rozhodnutí. Když jim odešel ředitel pobočky v přímořském katalánském letovisku Badalona, rozhodli se ji okamžitě zavřít. „Nebyla za něj dostatečně kvalitní náhrada. Než abychom to dělali špatně, to radši vůbec,“ říká.

O nekonečný růst se nesnaží ani po něm netouží. Dokonce ani neplánuje žádné další pobočky po Španělsku. Proč, když je stále co malého zlepšovat v těch dosavadních? Jen jedno přání má – do pár let zorganizovat velký mezinárodní swingový festival. Klidně i pro ty, kdo o swingu slyší poprvé.

Co je ale na swingu tak ohromného, že se do něj zblázní i netanečníci? „To je právě ono, tenhle tanec si mohou užít i začátečníci. Jde v něm o improvizaci, o to, jak slyšíte hudbu. Když se jen hýbete do rytmu a chodíte po sále, už vlastně tančíte swing,“ rozzáří se Jana Grulichová a sama se přitom pohupuje a občas luskne, aby svým slovům dodala důraz. Jako kdyby slyšela hudbu, kterou ostatní ne.