skip to main content
Jak změnit svůj život

Že musím odpočívat, jsem si uvědomil až po dvou měsících v kómatu

4 minuty čtení

Billa, Lidl, Spar… Martin Ditmar strávil 20 let v nejvyšším managementu německých retailových řetězců jako CEO pro střední a východní Evropu. Poslední roky si plní sen, když vlastní dům nedaleko Zlína proměnil v luxusní odpočinkový resort. Pro Forbes.cz popsal, jak ho nedávné zdravotní komplikace donutily změnit pohled na život i práci a proč už nejede nadoraz.

Vždy jsem rád a hodně pracoval. Měl jsem štěstí, že jsem svou kariéru vybudoval ve food retailu, jednom z nejzajímavějších oborů, které se v minulých letech v Česku rozvíjely. Zahraniční management firem na mě spoléhal vždy, když potřebovali chlapíka, který rozumí všemu, od logistiky přes layout prodejen po marketing, a především zaměstnance.

Po čtyřicítce jsem si řekl, že korporátní bubliny bylo dost, a pokud mám udělat změnu, musím teď, a v roce 2013 jsem odešel na volnou nohu jako konzultant. Za prací jsem hodně cestoval už dřív, ale jako konzultant jsem se po Rusku a Evropě rozlítal ještě víc. Neustálé přelety a cestování, k tomu přičtěte pracovní režim takřka 24/7, nic z toho mi nepřišlo zvláštní.

K tomu jsem se pustil do rozvíjení svého srdečního byznysu. Po road tripu v Jihoafrické republice, kde jsem přespával v útulných butikových hotelech se skvělou domáckou atmosférou, jsem si řekl, že v Česku něco takového pořád chybí. Sekal jsem trávu na zahradě svého rodinného domu v Hostýnských vrších u Zlína, který jsem z důvodu nepřetržitých služebních cest chtěl prodat, a rozhodl jsem se, že to prostě neudělám. Můj vysněný hotel může být přece tady! Tak vznikla Villa Memories, které jsem se začal věnovat na maximum a osobně jsem dohlížel na všechny detaily.

Pořád jsem si jel své obvyklé pracovní tempo bez známky jakýchkoli problémů. To znamená ráno vstát v šest, jet naplno do deseti večer a pak padnout do postele s pocitem, že víc už jsem ten den nemohl zvládnout. A to šest dní v týdnu. Právě totální vyčerpání na konci dne pro mě představovalo to hlavní uspokojení, které mě zároveň hnalo pořád dopředu. Zdravotně jsem nijak netrpěl, nic mě nebolelo, spal jsem dobře. Pravidelně jsem chodil na preventivní prohlídky a uklidňovalo mě, že i podle názoru lékařů jsem zatím fit. Jenže úroveň stresu v těle vám nikdo nezměří, a i kdyby ano, mysleli byste si, že to prostě nějak vydržíte. Já si to myslel taky… Až zpětně vidím, že jsem se choval téměř jako blázen.

V roce 2016 se mi navíc s tehdejší partnerkou nabídla šance na odkoupení licence soutěže Česká Miss. Společně jsme měli celkem jasnou vizi, jak celou značku Česká Miss posunout do 21. století a využít potenciál, který má nejen na televizní obrazovce, ale i na sociálních sítích. Bohužel jsem podcenil vliv českých bulvárních novinářů, kteří jakýkoli pokus o změnu podrobovali silné kritice.

Na rostoucí pracovní stres jsem ale žádný ohled nebral. Dokud se mi jednoho dne neudělalo doma tak špatně, že jsem si nechal zavolat záchranku. Ve zlínské nemocnici mě prohlédli kvůli silným bolestem břicha. Dostal jsem kapačku a odešel po svých domů.

O pár hodin později jsem se ale na nemocničním lůžku ocitl znovu. Tentokrát mi naměřili hodnoty reaktivního proteinu 420, přičemž smrtelné hodnoty se údajně pohybují kolem dvou set. Podle lékařů jsem najednou bojoval s akutním zánětem slinivky, za nímž stál nadměrný nakumulovaný stres. Agresivní zánět se rychle šířil mým tělem a moje orgány jeden po druhém vypovídaly službu. Postupně mi kolabovaly plíce, byl jsem napojený na umělé dýchání, měl jsem čtyřikrát otravu krve, začaly mi selhávat ledviny. Můj stav se velmi zhoršoval a po pár dnech pobytu v nemocnici jsem upadl do kómatu.

Mou léčbu řídil ve Zlíně profesor Jiří Klein, který mi svým počínáním spolu se svým lékařským a zdravotnickým týmem zachránil život, ale v jednu chvíli mi dával jednoprocentní šanci na přežití. Můj stav byl opravdu vážný.

V kómatu jsem se dostal do pomyslného světelného tunelu, o kterém se tak často spekuluje. Jako by všechny fuckupy zůstaly dole na zemi a já už procházel svým životem a potkával všechny, kteří v něm něco znamenali. V tom tunelu je člověku dobře, zažíváte vlastně velké uvolnění. Na jeho konci jsem viděl světlo přitahující jako magnet. Čím blíž se mu člověk ocitne, tím je těžší se vrátit.

V hlavě se mi začaly odehrávat příběhy, které působily velmi reálně. Jsem byznysově zaměřený člověk, a tak jsem najednou prožíval obchodní jednání a akvizice. Myslím, že každému se v té chvíli promítá něco jiného – víc rodinně založený typ by si třeba připomínal nejhezčí okamžiky s manželkou a dětmi, mně se ale rozjelo tohle. Najednou jsem věděl, že až na konec tunelu dojít nechci. A začal jsem se vracet do svého těla.

Do té doby jsem byl extrémně racionálně uvažující člověk a až v tu chvíli jsem pochopil, že existuje jakási energie, která do mých byznysových vzorců a šablon nezapadá. Dostal jsem razantní signál, znamení, abych se vrátil zpátky na svět. Možná v tom sehrála roli i moje vlastní babička, která mě vychovávala a byla mou druhou mámou. Zemřela ve svých 98 letech jen pár hodin předtím, než jsem se probral z kómatu. Chvíli před smrtí se ptala, jak se mi daří. Jsem přesvědčený, že právě ona mi poslala zbytek své životní síly.

Ve skutečnosti mi život zachránilo vyzrálé rozhodnutí chirurga, který nepovolil operovat. Zdravotnický tým mě zavodňoval, nalili do mě 20 litrů tekutin. Z mého těla vedlo až 30 hadic a hadiček. Tohle si ale nepamatuju. Paměť mi sice zůstala dobrá, ale z této doby mám intenzivnější vzpomínky na to, co jsem zažil v kómatu.

Ani po probuzení z dvouměsíčního kómatu jsem ale neměl vyhráno. Mé oslabené tělo se muselo znovu učit základním návykům. Neumíte chodit, špatně vidíte, musíte se znovu naučit jemnou motoriku… Tohle období si přesto spojuji i s hezkými vzpomínkami, byť to může znít zvláštně. Užíval jsem si, že mám poprvé v životě čas a klid na to, být sám se sebou, přemýšlet a hodnotit nové zážitky.

Dnes jsem zpátky v kondici, plně jsem se vrátil do běžného pracovního režimu. Bez práce prostě nechci a neumím fungovat. Své pracovní tempo si ale hlídám.

Nechci navádět k tomu, aby se lidé své práci nevěnovali a nežili pro ni. Jen je zapotřebí vyváženost a nečekat, že vaše tělo udrží všechno.

To, že jsem se dostal do nemocnice a kómatu a že jsem to málem nepřežil, se z nějakého důvodu mělo stát. Dostal jsem zkrátka druhou šanci jako hrom a chci svůj příběh vyprávět dalším lidem, aby nedopadli podobně jako já. Nejsem totiž jediný, kdo byl zvyklý jet nadoraz a byl zaslepený prací. V nemocnici mi profesor Klein prozradil, že na mém místě leželi přede mnou dva kluci ve stejném věku. Měli stejný zdravotní problém, ale neměli takové štěstí.

Do života jsem si proto vpustil pravidelný odpočinek. Klidně si do kalendáře dopředu naplánuji povinný break, zvednu se a jdu se na hodinu projít. Pracovní stres musíte odbourávat postupně, nečekat, až vás položí. Vyvažujte práci a odpočinek. Tělo potřebuje zpátky načerpat energii a musí se dostat do vnitřní pohody, jinak to prostě nevydrží.

Nemoc můj byznys zbrzdila. Zároveň díky ní mé projekty spojené se zdravým životním stylem získaly nový, mnohem osobnější rozměr a jejich poselství je pro mě ještě důležitější. Nechci navádět k tomu, aby se lidé své práci nevěnovali a nežili pro ni, je ale zapotřebí doplnit určitou vyváženost. Je to moje zpráva pro ty, kdo milují svou práci. Já měl velké štěstí a díky tomu teď můžu přizpůsobit své tempo potřebám vlastního těla. Můžu si tak své životní radosti užívat dál.