skip to main content

Žítkovské bohyně přivedly do vesnice turisty. Obec se teď s nimi učí žít

3 minuty čtení

Příběh vesnice Žítková na moravsko-slovenské hranici změnil před pár lety román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Do obce izolované Bílými Karpaty vtrhli turisté, aby se seznámili s místním fenoménem „kouzelných“ bohyní. Když jsem v Žítkové byla před pěti lety, místní si se slávou své obce nevěděli rady a vadila jim. Dnes je Žítková jiná.

Po sjezdu z hlavní cesty na Slovensko vás spolkne les, v serpentinách jede auto ztuha, ale pak se z tmavého lesa vynoří krajina s rozkvetlými loukami a domky rozházenými po zelených kopcích. Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, to je kraj žítkovských bohyní, žen obdařených schopnostmi, které fascinují i dnešního člověka: bohyně byly léčitelky, které podle vyprávění místních viděly do minulosti i budoucnosti.

Poslední známá bohyně zemřela v roce 2001, a nebýt knihy Kateřiny Tučkové, možná by tyto ženy zůstaly raritou svérázného kraje se specifickým folklorem a nářečím.

Kraje, kde čas plynul pomaleji, byl horami izolovaný. Informace o zrušení nevolnictví sem doputovala s padesátiletým zpožděním, elektřinu zavedli až v roce 1948, velkým problémem byl alkoholismus – už malým dětem se na cumel kapala slivovice, aby spaly a rodiče mohli na pole. Komunisté chtěli zaostalou obec raději vysídlit.

Dnes se ale v Žítkové cvičí jóga, místní společně s turisty sbírají bylinky a uprostřed přírody si můžete koupit čerstvě upečený chleba. Je tu prosperující rodinná ovčí farma a z domu údajně poslední bohyně je populární turistická atrakce. V žítkovské hospodě není problém objednat si hamburger, a když kupujete nemovitost, vyjde vás rozhodně dráž než v době před Žítkovskými bohyněmi.

Zažít Žítkovou

Caprese s ovčím sýrem, oštěpek, brynzová a sýrová polévka nebo tradiční lokša, placka z bramborového těsta plněná čerstvým sýrem. To jsou speciality rodinné firmy Sýr od kapličky, která se v Žítkové chytila příležitosti a turistům postavila stánek s občerstvením.

Jedna z chalup v obci Žítková | Foto Žítková

„Během víkendu se nám tady protočí asi 250 lidí, když je hezky a lidé vyrazí, vpodvečer už není co prodávat,“ říká majitelka farmy Šárka Šusteková. Ta je zároveň starostkou Žítkové, a když jsme spolu mluvily před lety, její stánek ještě neexistoval. Naopak, z turistů zde bylo hodně lidí rozčílených, prý jim nepřinášejí nic dobrého a zůstávají po nich jen odpadky.

Dnes už se Žítková pyšní vlastním turistickým centrem, ve kterém se prodávají místní výrobky, výšivky, marmelády, sirupy nebo bylinkové čaje. Poznávat a používat byliny se naučila i Kateřina Černá, která se do Žítkové s rodinou přestěhovala z Brna. Jako novousedlíci jsou pro vesnici novou nadějí. Ještě před 100 lety to byla tisícihlavá obec, ale od poloviny 20. století se rychle vylidňovala. Mladí už nechtěli žít v chudém a neúrodném kraji, kde je všude daleko. Dnes má Žítková necelé dvě stovky obyvatel.

Rodina Kateřiny Černé vlastní hektar a půl půdy, mají svoji zeleninu, ovoce, chovají ovce na maso pro vlastní potřebu. Bydlí v domku uprostřed přírody, k nejbližším sousedům to mají asi pět minut lesní cestou. Vystudovaná zdravotní sestra si prošla vážnými nemocemi, které ji přivedly k bylinkám.

Chalupy ve vesnici | Foto Žítková

„Většinu jsem se o nich naučila sama. Místní ženy mi občas něco řekly, ale vůbec nechápaly, na co se ptám, protože znalost bylin je tady přirozená. Ženy tady prostě vždycky věděly, co mají vyčerpanému chlapovi uvařit za čaj, když přišel unavený z lesa.“

Kateřina dnes své znalosti předává dál a učí zájemce byliny poznávat, sušit a zpracovávat. Spojila se s Kateřinou Bětkou Kohoutovou, která už 10 let provádí turisty po okolí. Pořádá třeba jógové nebo sebepoznávací víkendy pro ženy, prázdninové školy bylin a léčení pro matky a dcery. Vystudovaná geografka se sem s rodinou před 15 lety také přistěhovala.

Reklama

Vydrželi 13 let a pak se kvůli drsným zimám, kdy museli s koněm prohrabovat cestu, aby se děti dostaly do školy, izolaci a složitým mezilidským vztahům odstěhovali. Chalupu v Žítkové dnes Kateřina Kohoutová pronajímá a nechala ji tak, jak v ní žili: bez teplé vody, s prastarou kuchyní a bez splachovacího záchodu. Není to pro každého, tady vykročíte se své komfortní zóny.

Nový skanzen

Lubomír Miškařík se v Žítkové narodil. Na Pitínských pasekách, v místě, kde se křižují turistické trasy. Před dvěma lety se s manželkou pustili do podnikání, v kopci vedle rodné chalupy postavili Odpočívadlo u Hajtmanů a pec, ve které začali dělat chleba podle receptu po tetě. Pan Miškařík sám ručně hněte těsto, do kterého se přidávají brambory, aby bylo vláčné a chleba déle vydržel. „Je to dřina, bolí z toho ruce,“ říká. V peci zatápí dřevem z nedalekého lesa a každý chleba před vložením do pece požehná. V malém dřevěném stánku prodávají tradiční oplatky, domácí mošty a čajové směsi.

„My jsme za turisty rádi, ale někteří místní se s tím nemůžou smířit. Faktem je, že dřív jsme všude jezdili s koněm, to už dnes není možné. Lidé si staví ploty, protože jim turisté chodí po pozemcích,“ vysvětluje. Proto místní apelují na turisty, aby po kraji chodili laskavě: odpad si odnášeli, při fotografování byli taktní a respektovali soukromí místních.

Davy turistů, to je v Žítkové relativní pojem. Většinu z nich potkáte jen na jedné hlavní trase, na cestě od obecního úřadu k domu poslední známé žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové. Právě jejím příběhem se inspirovala Kateřina Tučková ve své knize. Bohyně mívaly přezdívky: paní Irmě se říkalo Chlupatá, léčila pomocí bylinek, prý uměla věštit pomocí vosku a bydlela ve skromném domku bez vody na louce s výhledem na vrchy Bílých Karpat.

Po její smrti v roce 2001 koupila její dům paní Mizerová, rázná Kopaničářka, s manželem. Chtěli tu původně mít chalupu, po vydání knihy Kateřiny Tučkové se však plán změnil: dnes je z chalupy Muzeum poslední žítkovské bohyně. Nedávno k domu přestěhovali z okolních kopců dvě prastará stavení, upravili je a ukazují turistům jako typická obydlí – a nový skanzen je na světě.

Žítkovské čarování

Místní lidé si na bohyně ještě pamatují. Jejich postoj k nim je ale většinou zdrženlivý. Někteří věří, že měly nadpřirozené schopnosti, někteří je vidí jako dobré psycholožky, které uměly číst přírodu, jiní v nich vidí podvodnice, které manipulovaly s lidmi. Za bohyněmi jezdili lidé z okolí i z daleka, jak zaznamenal zdejší farář, v minulém století třeba z Prahy, Vídně nebo Budapešti.

„Bohyně měly respekt. Lidé se báli, že jim počarují,“ říká mi bývalá učitelka a rodačka ze Žítkové Božena Trtková. „Je to nevysvětlitelné, já věřím, že vyšší energie existuje a nějaká magie tu byla.“

Pohled na vesnici | Foto Žítková

Historek o umění bohyní koluje žítkovským krajem mnoho: jak uměly přičarovat milého, jak továrníka z Vídně zbavily otylosti, jak zaříkávaly bouřky. Do knihy Žítkovské čarování – Pravdivý příběh žítkovských bohyní je sesbíral autor Jiří Jilík. Psal o nich také Vlastimil Hela v publikaci Tajemství bohyní na Žítkové: Mýtus, legendy a skutečnost.

„Když jsem učila ve Starém Hrozenkově, řediteli někdo ukradl auto. Tak jsem šla za zdejší bohyní a řekla: Teta kartářka, rozhoďte karty. A tetka hodila karty a věděla. Ředitel o tom nechtěl nic slyšet, ale jak se pak ukázalo, bohyně měla pravdu. Věděla, kdo auto ukradl a kde je schované,“ vypráví paní Trtková.

Bohyně neměly v Žítkové jednoduché postavení, byly pod tlakem: někteří lidé jim záviděli majetek, který měly díky bohování, trnem v oku byly církvi i komunistům – estébáci na některé měli vést složky. Bohyně své umění předávaly dcerám, ale některé z nich už pokračovat nechtěly. A tak poslední známou žítkovskou bohyní byla Irma Gabrhelová, se kterou měl z tohoto kraje odejít jedinečný fenomén, který dnes láká do Žítkové turisty a nové příležitosti.

Reklama
Reklama
Reklama