Aktuální vydání magazínu Forbes

Tvůrce světových zahrad Ferdinand Leffler: Jak jsem vydělal první milion

Pošli to dál
Ferdinand Leffler je zakladatelem ateliéru zahradních architektů Flera, který dnes patří k největším v Evropě a je vyhledávaným studiem jak u nás, tak v USA, Kanadě, Africe nebo například Jižní Americe. V současné době můžete Lefflera vidět v České televizi v osmidílném cyklu o zahradní architektuře s názvem Ferdinandovy zahrady. Je taky frontmanem a zpěvákem pražské rockové kapely Boys Don`t Cry, vede internetovou galerii českých sochařů Flera Gallery a připravuje semináře na osvětu kvalitní zahradní architektury pro širokou veřejnost v rámci projektu Flera Academy.

Jak jsme vydělal svůj první milion? Zajímalo by mě, kdy to vlastně bylo. S lehkým zarděním přiznávám, že moje realita je taková, že mě baví žít teď a tady a utrácím vždy podle svých momentálních možností. Nejsem šetřivý typ. Baví mě starat se o lidi kolem sebe, které mám rád, pozvat přátele na dobré jídlo a na cenu se prostě v řadě případů nekoukám.

Čtěte také: Když se příroda prolne s domem. Muž, který proniká do zahrad miliardářů

Jeden můj úspěšný kamarád mi kdysi předložil legendární myšlenku Tomáše Bati, že nejsnáze vydělaná koruna je ta ušetřená. Já musím říct, že jsem se tenkrát v rozporu s mistrem Baťou zamyslel nad tím, že by přeci bylo prima vydělávat dost na to, aby člověk šetřit nemusel, aby prostě jeho potřeby byly vždy levnější, než jeho zisky.

Mám rád lidi

Jako malý kluk jsem byl svými rodiči veden jak ke sportu, tak i k umění. Nebylo tedy výjimkou, že jsem s nablýskaným klarinetovým kufříkem pečlivě uloženým mezi zablácenými kopačkami absolvoval fotbalové tréninky venkovského FC. Učil jsme se vycházet se všemi. Napříč vzděláním, napříč intelektem. To pro mě byla velká škola. Dnes mě těší a pomáhá, že bez problémů pohovořím s veleúspěšným finančníkem, populárním hercem, špičkovým neurochirurgem, ale i s traktoristou, kameníkem, nebo se zamlklým introvertním sochařem.

Mít oči dokořán

Největší školou mi byly cesty do zahraničí, jen tak s batohem. Především pak moje cesta po USA v roce 2000, kdy jsem měl v kapse sotva pár dolarů a za ty jsme si pořídil starý VW bus a jezdil jsem křížem krážem, kam se mi zachtělo.

Ta moje úžasná vysněná hippie kára byla bohužel trochu kraksnička, a tak mě nechala, kde se jí zachtělo. No a já, protože jsme neměl ani bankovní účty a ani naditou peněženku, jsem pak musel sehnat práci v těch nejneuvěřitelnějších místech této pestré a dobrodružstvím nadité země. Dělal jsem knihovníka, pokrývače, natíral jsme dřevěné baráky, byl jsem vyhazovačem v nočním minneapolliském klubu, stavěl jsem kamenné zídky a skončil jsem jako zahradník. Následně jsem dokonce pár zahrad v New Hampshire vymýšlel. To vše za jeden rok. Neuvěřitelný fičák a vždycky z této zkušenosti budu těžit.

Basecamp a lidi okolo mě

Ono vlastně nestačí mít svou práci jen rád, ale nadále to pracovní prostředí okolo sebe kultivovat. Atelier Flera dnes spojuje bezmála 30 architektů. Všechny si do své party pečlivě vybíráme, jde o energické, milé a nadšené lidi, které je radost potkávat. Ve svém týmu nesnesu lenochy, pokrytce ani takové ty „života oběti“.
A co ten basecamp? Vybrali jsme si ke své práci fantastické a charismatické místo. Sídlíme na břehu Vltavy v překrásném secesním domě s výhledy na Vyšehrad. Prostředí, ve kterém tvoříme, jednoznačně ovlivňuje kvalitu, kterou svým klientům přinášíme.

Pečuju o svou mimobyznys pohodu

Snažím se nezapomínat sám na sebe. Jasně že občas potřebuju ty dveře Flery zabouchnout a načerpat energii zvenčí. A tak stávám brzy ráno, okolo 5. hodiny, běhám podél řeky s přáteli a se svým psíkem, zacvičím si a v průběhu dne si jdu občas zahrát tenis. Přes víkendy zahazuju telefon do kouta a jsem na 100 % se svou rodinou. A přes to vlak prostě nejede. Nesmí se stát, aby mi tyhle moje chvilky byznys vzal. To bych mu neodpustil.

Mám štěstí

Já vím, moje maminka by mi řekla, abych se nerouhal. Ale já za tohle štěstí denně děkuju. Vím, že při mě stojí a já si ho vážím. Potkávám skvělé lidi, kteří mi obzvláště v začátcích podnikání moc pomohli. Úspěch nebo neúspěch občas opravdu určí kapka toho štěstí. Bez něj bych dnes mohl být úplně někde jinde. Takže děkuju na všechny světové strany, nahoru i dolů, ale prostě jo. Štěstí je krásná věc.

Moje práce je pro mě zábavou

Mám ji rád, což považuji za naprosto esenciální. Zahradní architekturou se bavím, je to můj koníček a setkávání s lidmi stejně tak. Vybral jsem si cestu, která mi dává smysl. Ke každé zakázce přistupuji jako k možnosti přispět klientovi k pohodovějšímu životu. Vnést mu do života něco, co mu třeba schází, udělat mu radost.

A mé neúspěchy?

Každý den nasekám chyby. V paměti mi zůstává třeba moje první velká, hned na začátku podnikání. Tehdy jsem realizoval zahradu pro japonskou školu. Ta naprojektovaná zahrada mimo jiné disponovala umělým sportovním povrchem, na kterém měli studenti blbnout s balančními jednokoly. No a já jsem ten materiál povrchu paní ředitelce nepřesně specifikoval a nakoupil jsem za bezmála milion něco, co mi škola odmítla převzít. Uff. Naštěstí vedle mě stál krom všech těch andělů ještě zkušený pán, který onen produkt dodával a s neuvěřitelnou noblesou tenkrát paní ředitelce vysvětlil, že právě tenhle povrch je pro dané využití ten úplně nejlepší. (Což mimochodem byla pravda pravdoucí).

Vážím si chyb, které dělám. Uvědomuji si, že to zní jako klišé z motivačních knížek, ale tohle je bod, který bych snad vyzdvihl nad všechny ostatní. Každý fail, každý neúspěch je cennou radou do života. Pravda, někdy i velice nákladnou, ale díky za toto poznání. Škoda jen každé chyby, ze které jsem se kdy ve svém životě nepoučil.

Čtěte také