Aktuální vydání magazínu Forbes

John Vanhara: Způsob, jakým zaplňuji čas prací pro životní spokojenost

Pošli to dál

Toto je dotaz, který mi přišel e-mailem:

Ahoj,

vím, že jsi na blogu psal příspěvek o tom, jak trávíš den.

Nicméně neměl jsi někdy kvůli tomu pocit, že jsi vnitřně neuspokojený?

Ne že bych byl milionář, ale celkem mě to zajímá. Však dnes každý, kdo má v Praze nemovitost,  je, pokud zbytečně neutrácí, prakticky zajištěný.

Tak co s tím? Podle mě člověk musí být mezi lidmi a něco stejně tvořit. Ne?

Třeba můj kamarád je zajištěný, a stejně přemýšlí, že by šel do práce, protože svět tak prostě funguje.

Být doma a čekat na manželku není výhra.

Ale zase chodit do práce, aby člověk zabil čas a nebyl sám, je taky zrůdnost.

A jen chodit na masáže, to je prázdný.

Takže ve finále člověk asi musí dělat nějaký non-profit, trenéra, maséra nebo něco takového, ne? Prostě nějak pomáhat lidem.

Neřešil jsi to náhodou? Nevíš o nějaké knížce na toto téma?

Co dělají milionáři kolem tebe?

A jen kitesurfovat, to si přece pak člověk přijde zbytečný, ne?

Díky.

Toto je velmi zajímavé téma k diskusi. A je to i velmi častý dotaz, který dostávám: „Johne, to musí být strašné, když naplno nepracuješ?“ Mě třeba fascinuje to přesvědčení většiny společnosti, že člověk bez práce vlastně musí být nešťastný.

Čtěte také: Byznysový tip investora Johna Vanhary: Jak vydělat na kufru na převoz vín

Někdy si říkám, jestli to není nějaký společenský brainwashing, aby společnost kolem nás fungovala. Prostě je potřeba, aby lidé chodili do práce a byli přesvědčeni, že to je způsob, jak být šťastný. Jinak se společnost kolem nás rozpadne. Opravdu hodně lidí předpokládá, že musím být nešťastný, a často se mě na toto téma ptají.

Ale nechci generalizovat. Tohle má každý člověk individuálně. Každý ať si dělá, co chce a co ho činí šťastným. Podle mě si to skutečně každý musí ujasnit v hlavě sám. A asi se to taky bude měnit podle věku nebo povolání, které vykonává.

Prostě jednoho bude bavit pořád pracovat a druhého ne. A to je naprosto v pořádku. Samozřejmě, někdo bohužel bude muset pracovat a možnost výběru nemá. Ale tohle tady neřešíme. Dejme tomu, že máte finance a máte možnost se rozhodnout, co dělat se životem.

Já se na to dívám z pohledu, že jsem nikdy neměl pocit, že mi pro zaplnění času něco chybí. Neprobudím se a neřeknu si, jak by to bylo super, kdybych mohl odejít někam do práce a strávit tam třeba celý den. Přesně naopak. Vždy jsem měl pocit, že bych chtěl mít více času na něco jiného než na práci.

Ono je strašně jednoduché zaplnit si život různými aktivitami (prací) a být ve stresu, že není čas na věci, které člověk skutečně dělat chce!

Dokonce to chce i nějakou sebedisciplínu nevrhat se do každé voloviny. Takto to vidím aspoň u sebe. Čas se dá zaplnit strašně rychle různými závazky. Příležitostí vidím spoustu. V tom problém absolutně není. Já musím své nadšení držet zpět, protože jinak bych měl doopravdy kompletně zaplněný každý den a byl bych ve stresu.

Filozoficky se na to dívám následovně. Každý z nás máme pocit, že budeme žít věčně. Prostě si nikdo nepřipouští, že jednoho dne zemřeme. Protože neznáme přesné datum, máme pocit, že na vše máme pořád dost času.

Jestli promarníme rok, dva roky, nebo deset let, to nehraje roli. Vždy máme pocit, že máme ještě dost času vše za svého života zvládnout. Takže není problém odkládat a říkat si, že to, co chci skutečně dělat, budu dělat někdy v budoucnu.

Čtěte také: Když je na účtu nula. Příběh vymetače večírků, který mění styl náboru lidí

Jenže pak třeba přijdou problémy se zdravím nebo jiné překážky. Ale to člověk zjistí, když už je pozdě. Sportovat už nepůjde. Už se mu nebude chtít cestovat. Už nebude mít chuť učit se nové věci. Prostě přijde stáří a to, co se odkládalo, už nepůjde realizovat.

Když se dělaly průzkumy ohledně toho, co nejvíce mrzí lidi na smrtelné posteli, nikdo neřekl, že lituje, že o trochu více nepracoval. Že nestrávil více času v práci nebo že nevydělal více peněz. Každý litoval, že neměl více času na svoji rodinu, že více necestoval, nedělal nějaké koníčky nebo věci, které ho zajímaly. Tohle je realita, na kterou hodně lidí přijde, když už je pozdě.

Z tohoto vychází má pomůcka, jak nad tím přemýšlet a rozmyslet si, co je skutečně důležité. Zkuste se zamyslet nad tím, že nebudete žít „věčně“, ale nějakou kratší dobu. Pro toto cvičení je celkem jedno, jaké období si určíte. Třeba pět let, deset let… Nebo klidně do extrému jeden rok nebo i pár měsíců. Nebo budete žít jeden den.

Co přesně byste dělali, kdybyste byli na tomto světě jen jeden den? Šli byste do práce, aby ten poslední den života nestál za prd? Aby ten život nebyl neužitečný a beze smyslu? Na tohle si každý musí odpovědět sám. S kým by ten den strávil. Co byste dělali za aktivity. Pak si přestavte stejnou situaci, když to bude pár měsíců, pak pár let apod. Tohle vám krásně odpoví, co dělat.

Já mám spoustu věcí, které dělám rád. Podnikání pro mě vždycky byl nejrychlejší způsob, jak vydělat peníze, abych měl svobodu a mohl dělat to, co chci. Ale podnikání nikdy nebylo to hlavní, čemu bych chtěl dát veškerý svůj čas.

Takže práci nezavrhuji, ale jsem opatrný, kolik času mi zabere. V současnosti dělám projekt na pizzerii Pizzoun.

John Vanhara s tričkem s logem „Pizzouna“. Foto: FB Johna Vanhary

Taky stavím sklady. Bohatě mi to stačí. Kdybych je nedělal, tak se taky nic nestane. Nějak nešťastný bych nebyl. Jiné věci, co bych nemohl dělat, by mě mrzely mnohem více (třeba sportování).

Naprosto miluji ten pocit být bez velkých závazků. Nechybí mi nutnost psát si do kalendáře, s kým mám schůzku, kde mám být, komu mám volat. Nechci mít velký seznam úkolů, které je potřeba každý den plnit. Naopak, chci mít ty otevřené možnosti, co dělat.

I kdybych je měl využít nějakým flákáním nebo čtením knížky, je to parádní. Klidně mě baví řešit nějaké obchodní dealy, ne kvůli tomu, že musím vydělat peníze, ale protože mě to baví nebo mám chuť. Ale dělám to s rozvahou, aby se z toho nestaly velké časové závazky.

Ale jak jsem psal. Na to, čím si má každý zaplnit život, je nejlepší udělat si to mentální cvičení. Výsledek bude individuální. Každý najde naplnění v něčem jiném.

A třeba pro někoho bude naplněním nějaká každodenní normální práce. A je to v pořádku! Já jsem raději vydržel větší stres s podnikáním a intenzivnější pracovní nasazení, které mi umožnilo být finančně nezávislý. A teď si užívám plodů své práce a baví mě to!

John Vanhara je investorem. Tento článek je převzatý z jeho blogu, na kterém se dělí o postřehy z podnikání i ze života ve Spojených státech.

Čtěte také