Aktuální vydání magazínu Forbes

Kopačky místo lodiček. Jak nejlepší česká fotbalistka uspěla v mužském světě

Pošli to dál

Nejlepší fotbalistka České republiky za rok 2016. Kapitánka reprezentačního výběru. Hráčka pravidelně nastupující v nejkvalitnější lize světa. Ambasadorka Hráčské fotbalové unie. Lucie Voňková. Jejímu příběhu nechybí nic – přestup mezi rivaly, zranění nebo taky horké chvíle v cizině.

Voňková stála na začátku kariéry před rozhodováním: fotbal, nebo tenis? Obojímu se věnovala, ale jednoho dne musela zvolit jen jednu cestu. „Logická volba byl tenis, protože to je více ženský sport,“ říká. „Mě ale bavil fotbal, práce s míčem, být v kolektivu. Věděla jsem, že chci hrát fotbal, a věřila jsem, že v něm něco dokážu.“

Čtěte také: První Forbes Woman: časopis o ženách, jejichž úspěch může inspirovat muže

I ona však věděla, že kopaná byl, je a bude v první řadě mužský sport. A hráčky od mladého věku potřebují trénink s jinými muži a poměření s nimi. A Lucie nebyla výjimkou. „Vyrůstání s kluky mi dalo lepší práci s míčem, rychlostně a v soubojích jsem na tom lépe,“ vypočítává.

Hromadu pozitiv však dokázalo zastínit jedno minus, které zná každá osamocená dívka v mužském kolektivu. „Někdy to vůbec nebylo jednoduché. Někteří žárlí, jiní se snaží být k holce mírnější,“ líčí strasti hrotová útočnice Jeny a dodává: „Často jsem získávala nějaké ceny – nejlepší střelkyně, nejlepší nahrávačka. A někteří kluci neunesli, že oni nikdy ocenění nevyhráli.“

1911926_10203156427977172_5182169539092221939_n

I tak ale měla ke klukům blíže než k ženskému týmu. Smíšená liga družstev ve fotbale ale neexistuje, a tak se i Voňková musela ve 13 letech přesunout do klubu, kde trénovala výhradně s ženami. „Přišla jsem na zápas, tam byly 30leté ženské, hrály jsme proti klukům a prohrály asi 1:10. Dala jsem alespoň ten jediný gól,“ směje se 25letá fotbalistka.

„S pláčem jsem pak utíkala za tátou, že za ženský nikdy nechci hrát. Samozřejmě jsem ale musela.“

Po šest let byla hráčkou pražské Slavie, poté přešla k dalšímu metropolitními „S“, tedy k největšímu rivalovi Spartě. „Potřebovala jsem změnit stereotyp a chtěla novou motivaci. Slavia to nevzala ideálně a ani mně se neodcházelo s lehkým srdcem. Ale dělala jsem to pro sebe a pomohlo mi to,“ popisuje reprezentantka krok, který jí vynesl vítězství v české lize, poháru i první starty v Lize mistryň.

Čtěte také: Manažer vrcholovým sportovcem. Přes den správa investic, večer činky 

A pak, navzdory zranění kolene, brzy přišla první zahraniční nabídka. Začaly ji oslovovat týmy z Bundesligy. „První přišla velmi lákavá nabídka z Wolsburgu, ale já podepsala Duisburgu. Šla jsem tam i kvůli agentovi, který bydlel blízko a mohl mi ze začátku pomáhat,“ vysvětluje.

Přestup z české ligy do lukrativní německé ale nesl i svá úskalí. Své o tom ví i odchovankyně  teplického klubu. „Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Vyšší tempo v trénincích i v zápasech, střelecká smůla, chyběla mi rodina a přátelé. Pokud to ale nevzdáš, přijde zlom, naučíš se jazyk a všechno je najednou jednodušší,“ zní její ponaučení.

A když přestala být v Duisburgu spokojená, přišla další výzva. „Po ne moc vydařené sezoně a pádu do 2. ligy jsem dostala nabídku od Jeny. Myslím si, že se mi v Jeně podařil dobrý restart,“ uvažuje. „Dostala jsem zpátky sebedůvěru a začala zase střílet góly. Jsem tam druhým rokem a cítím velkou podporu jak od fanoušků, kteří mě milují, tak od trenérů i spoluhráček, kteří si mě hrozně váží, a dokonce říkají, že jsem jejich klenot.“


 

Čtěte také