Aktuální vydání magazínu Forbes

Práce a sebepoznání. Proč je důležité přiznat si, kdo doopravdy jsme

Pošli to dál

„Co mám dělat?“ Tak zní otázka, kterou od svých klientů slyším pokaždé, když se ocitnou pod dlouhodobým tlakem či ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A to ať už se to týká fungování jejich týmu, protichůdných rozhodnutí, která před nimi stojí, nebo negativní zpětné vazby od šéfa.

Čtěte také: Pět věcí, které vás podle ostřílené headhunterky dostanou mezi ty nejlepší

Odpověď by ve valné většině případů mohla být prostá: „Buďte sami sebou.“ Jenže to se lehce řekne, ale mnohem hůře naplní. Protože téhle odpovědi musí nutně předcházet otázka: „Kdo jsem já?“ A na tu se většina z nás bojí odpovědět.

V předchozích článcích jsme se blíže zaobírali příčinami strachu ze selhání a obrannými metodami (sebeklamy), které používáme k jejich překrytí. Čím víc se ovšem snažíme uniknout, tím víc tyto pocity naše chování ovlivňují.

Iracionálně zasahují do našeho rozhodování, do toho, jaké lidi si vybíráme do týmu i do svých pracovních i soukromých vztahů. Člověk uniká, aby nakonec zjistil, že to, co nechal za sebou, je on sám.

Život na útěku je ovšem hořká věc. Proto je prozkoumání možností, jak lze v práci přistupovat k sebepoznání, tedy k porozumění tomu, kdo ve skutečnosti jsme, tolik důležité.

Produktivita týmu i prevence vyhoření

Vezměme si za příklad perfekcionistu, jehož pohání strach ze selhání, který má svou příčinu v pocitu značné vnitřní nejistoty. Takový člověk potřebuje mít odpověď na každou otázku a na každý problém řešení.

Stereotypnost jeho jednání tkví v hledání odpovědí vně, uvnitř sebe naráží pouze na nejistotu. Tento fakt si většinou nemusí vůbec uvědomovat, a ve výsledku si tak v životě dokáže poradit s lecčíms, vyjma sama sebe.

Bludný kruh sebeklamu „nejsem dost dobrý“ nemá nikdy dost. Každý další dosažený úspěch vyvolá buď potřebu dalšího, ještě většího, případně pocit, že to celé byla beztak pouhá náhoda. Jeho bezhlavým následováním riskujeme, že se jednoho dne ucho utrhne. Takové utrhnutí bývá označováno jako syndrom vyhoření.

Navíc pokud vlastní problémy nezačneme řešit u sebe, pouze je přenášíme dál do zbytku týmu či organizace. Člověk, který nevěří sám sobě, logicky nedůvěřuje ani druhým. Nedůvěra na jedné straně vyvolává na straně druhé pocit důvěry jen zřídka.

Lepší rozhodování

Jsme tím, jaká rozhodnutí v životě činíme. Pokud nevíte, co máte dělat, začněte pátrat po tom, proč to nevíte.

Nevíme-li si rady, zakoušíme pocit bezmoci. Bezmoc znamená, že si nejsme vědomi možností, mezi kterými se ve skutečnosti rozhodujeme. Právě tento ukazatel nás spolehlivě informuje o tom, že jsme se ocitli pod vlivem jednoho z našich sebeklamů, který jakožto stereotypní vzorec upřednostňuje vždy jen cesty prošlapané, a tedy relativně bezpečné.

Získat zpět moc do svých rukou vyžaduje převzít zodpovědnost. Rozhodnout se a začít při tom rozlišovat, jaký dopad mají na naše rozhodování emoce, obavy a nejistota. Stejně jako jaký dopad mají naše kroky na druhé lidi. Situace, ve kterých máme v první chvíli pocit, že jsme v kleštích a že nemáme možnost volby, jsou první branou k sebepoznání.

Konflikty a komplikace. Jak na ně?

Situace, během nichž nás zaplaví emoce, strach, nejistota, pochybnosti nebo bezmoc, jsou nepříjemné a komplikované, jsou to ale i příležitosti, ze kterých se toho o sobě můžete dozvědět opravdu hodně.

Všímejte si, co vás irituje, popřípadě co vám na druhých imponuje. Vlastnosti, které u sebe nemáme rozlišeny, pociťujeme jako cizí, a tím pádem je zprvu můžeme vidět u druhých, což je jeden ze základních psychických mechanismů. Můžeme se tak například začít ptát: „Netýká se to i mě? A jakým způsobem?“

Člověk chce být dobrý a díky tomu to zlé u sebe vytěsní nebo popře. Náš život pak tyto vlastnosti ovládají, aniž si je máme možnost uvědomovat, a kvůli tomu nemáme ani možnost s nimi konstruktivně naložit.

Jakkoli může být situace pro nás nepříjemná, problémy a konflikty plynoucí z toho, že jednáme z pozice autopilota, nás mají v prvé řadě upozornit na nerovnováhu či rozpor a mohou nás nasměrovat k osobnímu růstu. Utíkáním od příčin problémy nezmizí, podobně jako přelepení kontrolky stavu benzinu páskou nevyřeší problém s prázdnou nádrží.

Schopnost zachovat klid

Co naopak pomůže, je uvědomit si tyto vlastnosti a začlenit je do naší osobnosti. Protože pouhé poznání svých silných stránek ještě není sebepoznání. Potřebujeme rovněž prozkoumat, co nám brání v tom, abychom své silné stránky mohli žít.

Komplikované je to z toho důvodu, že se jedná o určitý morální výkon, neboť zpravidla se nejprve vynořují nepříjemné obsahy. Ale nejsme jediní, kdo má i své stinné stránky. Naopak, není nikdo, kdo by je neměl.

Výsledkem je rozšíření rozsahu naší osobnosti, nikoli jen jednostranné posilování žádoucích vlastností. Cílem růstu člověka je celost, což není dokonalost, nýbrž úplnost.

Do cesty se nám navíc staví přirozená lidská tendence pod tlakem zrychlit, přidat a co nejrychleji se z toho dostat. „Já potřebuji vidět plán, co s tím, a to hned!“ je věta, kterou v krizi můžeme tak často slyšet. Změna přístupu ovšem vyžaduje značnou dávku pozornosti. Každá duchovní tradice a moudrost nás ovšem učí jiné dovednosti. Učí nás důležitosti ztišení své mysli a obrácení pozornosti sami k sobě. Proč asi?

Schopnost zachovat klid během vypjatého mítinku je tím, co odliší lídra od ostatních. Tato schopnost je klíčová k tomu, abychom pořád dokola nepodléhali stereotypním reakcím a mohli věnovat pozornost porozumění příčinám svého jednání. Jedině tím za nás přestane jednat autopilot a nám se vrátí možnost rozhodnout se, jaký postoj k dané situaci zaujmeme.

Přímou cestou ke schopnosti zachovat klid je meditace. Co je na této cestě složité, není metoda sama, ale prostý fakt, že se zde člověk setkává s tou pro sebe nejnesnesitelnější osobou. Totiž sám se sebou.

Výsledek? Odolnost, vytrvalost a stabilita „já“

Problémy, které si neseme v sobě nebo kterými jsme nuceni se dennodenně zaobírat, nezmizí ze dne na den. To by byla příliš naivní představa. Ale tím, že se jim postavíme čelem, se postupně naučíme, že jsme schopni bouřím nejenom čelit, ale rovněž jimi i bezpečně proplout.

Postupně si začneme uvědomovat, v jakých situacích sebeklamy vstupují do hry a před jakými pocity nás mají chránit. Můžeme se začít svobodně rozhodovat, neboť si začneme uvědomovat, z jakých motivací naše jednání vychází. Spolu se zodpovědností jde ruku v ruce i svoboda volby.

Odměnou a výsledkem je schopnost vnitřní odolnosti a vytrvalosti, kterou začneme odvozovat sami ze sebe. Jinak řečeno, problémy nezmizí, ale my je dorosteme a přerosteme. Tím, že od problémů přestaneme utíkat, se totiž naše „já“ může konečně začít rozvíjet.

Čtěte také