Aktuální vydání magazínu Forbes

Jak ustát šéfa psychopata? Tím, že si uvědomíte, proč se sami nemáte rádi

Pošli to dál

Schválně, setkali jste se nebo se v práci setkáváte s člověkem, jenž se za všech okolností zaměřuje na svůj prospěch a na sebe? Jeden den tvrdí „A“ a druhý „B“? Jeho chování vás za všech okolností udržuje v nejistotě a jeho přístup k lidem je spíše jako k věcem, i když ví, jak náročné na emoce a vnitřní vypětí to je?

Odpověděli jste ano? Pak dobře víte, že postupem času začnete pochybovat, zda jste normální vy, nebo on. Pochybovat o tom, zda se náhodou nejedná o psychopata.

Jak jej poznáte? Lze jej případně změnit? A co z takového setkání pro vás plyne? To jsou zásadní otázky, na které byste si v takovou chvíli měli odpovědět.

Čtěte také: 22 drobných návyků, které během jednoho roku naprosto změní váš život

Většina z nás si podobné jednání přirozeně asociuje se šéfem, stejně tak se ale může jednat i o bezohledného kolegu nebo podřízeného. Společným rysem těchto psychopatů je naprostá lhostejnost vůči druhým lidem.

Ta sice může být vhodně skrytá za často okouzlující společenskou maskou, ale jakmile dojde na lámání chleba, vždy sledují jen svůj cíl. V naší společnosti je úspěch navíc nejen tolerován, ale i oceňován, takže jim jejich jednání dlouhodobě vychází! Co bychom ale měli dělat my ostatní?

Vše, co jsme si kdy přáli

Že se každý den potýkáme s psychopatem, nás zprvu ani nenapadne. Potkáme člověka, který dokáže být milý, přátelský i věcný. Nese v sobě kvality, ke kterým přirozeně aspirujeme. Úspěch, image a schopnosti.

Jeho vnější persona (to, jak se nám jeví) nevzbuzuje žádné vědomé pochybnosti. Naopak, přejeme si s ním pracovat nebo být co nejvíc. Věci vidí z nadhledu a stojí za ním hmatatelné výsledky. Aniž to postřehneme, ví přesně, co chceme a potřebujeme slyšet, čímž na nás dokáže zapůsobit.

Rozlišení, že vše není v naprostém pořádku, trvá zpravidla delší dobu, protože to, co se odehrává tzv. pod stolem, zpočátku přehlížíme. Zvlášť je-li ve hře něco, co si moc přejeme nebo potřebujeme.

Může jít třeba o touhu stát se součástí velkého úspěchu. Abychom tuto svou potřebu naplnili, přehlížíme své pocity i intuici. S vysvětlením, že ono to tak zlé nakonec nebude. Jenže bude. Ale nepropadejte panice, tyto naše motivy jsou zároveň klíčem, jak celou zapeklitou situaci vyřešit.

Jak psychopat působí?

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, platí v případě, že je psychopatem váš šéf, zvlášť silně. Jakmile jste ovšem bezpečně v kleci, chování vůči vám se začíná měnit. Jaký kdo je ve skutečnosti, se totiž projeví teprve ve chvíli, kdy získá, co chtěl.

Postupně začnete narážet na šéfovu přehnanou potřebu do všeho mluvit a vše kontrolovat. Neznamená to nutně, že uslyšíte mnoho nových námětů, spíše to, co by bylo třeba. Více či méně zjevný tlak vyústí při jakémkoli zadrhnutí pocitem, že každý je nahraditelný, a konkrétních důkazů v podobě lidí, kteří již v nemilost upadli, najdete kolem sebe náhle dost.

Pocit vlastní moci nevědomě svěříte do rukou člověka, který vám za ni přislíbil vše, po čem jsme prahli. Jenže vzápětí zakoušíte i to, jak rychle můžete být vrženi zpět. Šéf psychopat dokáže s chirurgickou přesností zákeřně cílit na naše nejcitlivější místa. Na táž, která lichotkami trefoval tak neomylně i na začátku.

Že sleduje svůj prospěch a své cíle, není nakonec těžké uhodnout. Přesvědčen o své důležitosti a moci, vytváří kolem sebe vztahy postavené na soupeření, neboť každý chce být v žebříčku jeho popularity na špici.

V jeho okolí najdete pravidelně jakousi „věrnou dvojku“, která cestou na výsluní udělala nejeden faul a úměrně tomu se nyní o svou pozici třese. Všichni tuší, o co se jedná, dělají si z toho legraci a nad sarkastickými poznámkami se baví nejedna firemní kuchyňka.

Jeví-li se vám, že takový psychopat nemá žádné emoce, není tomu tak. V hloubi jeho duše hledejte člověka, resp. malé dítě, jehož emoce nesloužily jemu samému, ale byly využívány jako prostředek k uspokojování druhých (rodičů).

Tím se v člověku vytvoří pocit zodpovědnosti za pocity a potřeby druhých, což vede k naprostému znevážení vlastních emocí, a tím pádem k vnitřní prázdnotě. Z tohoto nepříjemného tlaku se snaží jakýmkoli způsobem uniknout. Někdo vzdorovitým postojem, že nic a nikdo nemá cenu, u jiného se vytvoří nenasytitelná potřeba onu prázdnotu začít uspokojovat.

K osudové přesmyčce pak již není daleko. Vím-li, co si druzí přejí a co potřebují, mohu jim díky tomu stejně dobře sloužit, jako je tím ovládat. Vnitřní prožívání začne být používáno perverzně s cílem naplnit své mocenské potřeby, které vždy pramení z pocitu vlastní bezmoci! Cit a soucit k ostatním se převrátí od druhých lidí pouze k vlastnímu uspokojení.

Co se odehrává v oběti na druhé straně?

Snaha celou situaci racionalizovat, tj. buď odlehčit, či bagatelizovat, postupně přestává účinkovat a procitneme až ve chvíli, kdy nám „ten nad námi“ vládne příliš silnou mocí.

Valná část lidí totiž tváří v tvář domnělým autoritám naprosto podléhá jejich vlivům. To je způsobeno nevyzrálými postoji (autorita zasluhuje bezbřehou úctu) spolu se skutečností, že si neuvědomujeme svou vlastní autoritu vnitřní a promítáme ji do svého okolí.

Psychopat tak hraje přesně na ty struny, na které si brnkáme už dávno i my sami. Podlehnu-li iluzi, že nejsem hoden uznání či ocenění, poté tlak, který je na tato místa vyvíjen zvenku, nejsem schopen ustát.

Míchají se v nás pocity nespravedlnosti, únavy i marné snahy. Protože většinou čelíme mocenskému nástroji z nejefektivnějších – manipulaci. Překrucování faktů, bagatelizování našich komentářů, přeskakování z tématu na téma nás mají za každou cenu dostat pod tlak.

Spolu s pasivní agresí v podobě odmítání osobního setkání nebo nezvedání telefonu, která je navíc pečlivě překryta racionálně znějícími argumenty (na něž není co namítnout), jsme vystaveni nejistotě a bezvýchodnosti.

Rozkolísat protivníka těsně před schůzkou nebo důležitým rozhodnutím je dnes často používaná zbraň i ve veřejném prostoru. Proč? Protože je účinná!

  • Lze psychopata změnit?

Odpověď je jednoznačná – nikoli. Ostatně chtít změnit druhé je bláhové.

Přesto není zcela nemožné celou situaci ustát. Cesta ale nevede přes sledování každého jednoho kroku psychopata a vymýšlení nových a nových pojistek proti kupícím se nepříjemnostem.

Naopak je třeba zaměřit část pozornosti na sebe. Na to, proč jsme se v dané situaci vůbec ocitli, čím jsme vydíratelní, a na hledání souvislostí mezi projevy chování psychopata a tím, jak se sebou zacházíme sami.

  • Čím nás drží v šachu?

Na tlak většinou reagujeme stereotypně (protitlakem, uražeností, agresivitou). Jenže jakýkoli agresivní protivýpad psychopatovi jen potvrdí, že ten, kdo má evidentní problém, jsme my.

Svírá-li vás pocit bezmoci, je potřeba se začít ptát, jakého citlivého místa ve vás se dotýká a proč je to vůbec vaše slabina.

  • Naše skutečné vnitřní motivy

Jak moc jste v práci, protože vás baví, a jak moc proto, že vaší skutečnou motivací je potřeba uznání a úspěch sám o sobě? To je další otázka, na kterou musíte najít pravdivou odpověď.

Na uznání ani úspěchu není nic špatného, pakliže za ně neplatíte svou důstojností. Neboť chtít jen víc a víc je odrazem hladu v srdci. A kam takový hlad vede, vidíme dnes všude kolem sebe, stačí sledovat naše vrcholné politiky.

  • Emoce a intuice

Kdykoli si něco přejeme nebo potřebujeme až moc, zmocní se nás chtíč (který má nejen tělesné podoby). Oč je pak naše srdce víc plné hladu, o to méně jsme schopni rozumět svým emocím.

Člověk je asi jediným tvorem, který při vytváření svého úsudku vynechává instinkt, a to vše jen kvůli neukojitelné nespokojenosti či nenasytnosti. Tím se na uspokojování stáváme závislými, a tím pádem i ovladatelnými druhými. Pro lepší pocit rozprodáváme sami sebe.

  • Sám sobě psychopatem

Pod tlakem se setkáváme s pocity vlastní méněcennosti a právě s nimi je potřeba se naučit vypořádat, nikoli s vnějším protivníkem. Jakkoli nás druhý člověk znehodnocuje (aby se vyhnul pohledu na vlastní malost), jsme to my, kdo proti němu stojí bezbranný. Zdánlivě.

Pocit bezmoci znamená jen to, že si nejsme vědomi všech dostupných možností a že celou situaci vnímáme příliš zúženě. Ale podívejme se v takovou chvíli upřímně sami na sebe. Všimli jsme si vůbec, jak příšerně zacházíme sami se sebou? Jak o sobě smýšlíme a jak moc si sami sebe vážíme, když nejsme schopni říct „ne, tohle není správně“?

Většinou dojdeme k závěru, že sami se sebou jednáme, jako bychom a priori neměli valnou hodnotu, a bezděčně podléháme hlasu vnitřní autority o své vlastní nedostatečnosti či nedokonalosti.

Srážka s psychopatem, jakkoli nepříjemná, nám může umožnit se mnohem lépe seznámit sami se sebou, s tím, jak o sobě smýšlíme, a pochopit to, že se nás zvenku nemůže dotknout nic z toho, co máme vyřešeno sami v sobě.

Čtěte také